Půjdeme na rande?

Ano! Mám rozkoukané Haikyuu a moc se mi líbí, i když ta sportovní anime moc nemusím. Nikdy se mi na něj nechce dívat, ale když si to puštím, nemůžu přestat >.< To je dilema se mnou... Tak si říkám, že bych měla napsat DD Tance lásky... x'D

Jsem teprve u pátého dílu, tak nespoilerujte! Dík moc! ❤

Pár: Kageyama x Hinata

Čeká vás: shounen-ai ❤

Typ: jednorázovka

---

Nevěřil bych, že se toho někdy dočkám. Poprvé jde Kageyama na rande a já mu v tom nejvíc pomáhám. Mohl se klidně zeptat někoho staršího, ale já jsem mu doporučil mě! Jsem totiž ten nejlepší dohazovač, který kdy chodil po Zemi! Jen Kage si to nemyslí. Idiot... Však uvidíme, jestli pomoci mých zkušeností, co mu předám, zaboduje!

Počkat, asi bych měl začít od začátku. Všechno se to seběhlo tak rychle, že jsem neměl možnost to jakkoli zaznamenat, ale jednou jsem si všiml, jak stojí venku s holkou, asi prvačkou, mluví s ní a přitom se červená. Ona vypadala opravdu šťastně, jen mi doteď vrtá hlavou, proč spolu nezačali chodit. Pokud se mu vyznala, nebo on jí, asi by se měli dát dohromady, ne? On je mezi holkami oblíbený, žádná by ho neodmítla, a ona je moc hezká...

Pak jsem si začal Kageyamy víc všímat. Často se na mě potají koukal a já si to nedokázal nijak vysvětlit. Nejspíš mě viděl, jak jsem je viděl, a bude chtít smazat stopy! Jo, to byla první možnost. Druhá byla o něco věrohodnější a spíš seděla do celé situace.

"Hej, Kageyamo!" zavolal jsem na něj, když jsme šli domů. Neotáčel se, jako vždy mě ignoroval, idiot. Rychle jsem k němu přiběhl a skočil mu na záda.

"Co-!" vyjekl a okamžitě mě ze sebe sundal. "Zbláznil ses?! Jsem unavený a ty po mně ještě skáčeš!" začal mi dávat kázání, ale já ho moc neposlouchal.

"Nee, nee- Chodíš teď s někým?" pošeptal jsem tajemně a sledoval ho, jak červenal. Byl opravdu roztomilý, takhle mu žádná neodolá!

"C-co je ti po tom!" osopil se na mě a s rukama v kapsách pokračoval svižnějším krokem.

"Takže máš někoho rád!" usmál jsem se zářivě a doběhl ho. "Všiml jsem si, jak se na mě často díváš... no... a..." zakoktal jsem se. Nebylo lehké to říct jen tak. Kdyby to někdo slyšel, měl bych z ostudy kabát. Prstem jsem mu naznačil, ať se přiblíží. Přikryl jsem si rukou pusu, aby neuniklo jediné slůvko a pošeptal něco, co jsem nikdy nikomu neřekl... "Pomůžu ti s randěním," hned jsem se odtáhl a uvedl palec nahoru.

Kageyama vypadal dost bledě a šokovaně. Taky jeho tváře znovu nabraly červený odstín.

"Pořád ses na mě díval, ale stačilo jenom říct! Já vím, že ti hrdost nedovoluje se MĚ - zkušeného lamače srdcí - zeptat na radu, ale to nevadí!"

"Ty seš fakt debil..." pozvdechl si a protočil očima. "Pokud jsi ve vztazích stejný jako na hřišti, nedivím se, že s nikým nechodíš," řekl popichovačně.

"Náhodou! Už jsem holku měl!" založil jsem ruce na hrudi a pyšně zvedl hlavu. Nenechám se ponižovat od takového primitiva.

"Fakt? Kdy?" pozvedl obočí. Nechápu, proč ho to tak udivuje, vždyť jsem hezký, vtipný, přesvědčivý a beznadějný romantik! Po mně holky jedou, zatímco on se jim jen vyhýbá. Jsem takový George Clooney za mlada.

Když jsem se ale nadechl k odpovědi, hned jsem zase vydechl a trochu se začervenal. "...ve čtvrté třídě..." zamumlal jsem si pod nosem. V tom Kageyama vyprskl smíchy, až mu tekly slzy. "No a co! S kolika jsi chodil ty, hm?!" pozvedl jsem tentokrát obočí já a vítězně si založil ruce na hrudi.

"Asi s pěti," odpověděl, když se uklidnil. Zaťal jsem ruce v pěsti a zrudl vzteky. Jak je to možný?! Určitě je to jenom kvůli volejbalu! Musím být lepší!

"Přesto jsem lepší než ty. A vůbec, proč jste se nedali s tou holkou dohromady? Dost by vám to slušelo," řekl jsem už o něco klidněji a šel vedle něj.

"Byla sice hezká a milá, ale..." nervózně sevřel popruh tašky přes rameno a polkl. "Ale... Už mám někoho rád," odvrátil hlavu do strany.

Rychle jsem skočil před něj a chytl ho za ramena. "Kecáš!" vykřikl jsem nevěřícně. "Přece jenom nejsi takový suchar, jak jsem si myslel!" zasmál jsem se a vyhl se pohlavku. Pro mě bylo neuvěřitelný, že takový ledovec může mít někoho rád. "Každopádně jsem tu já, abych ti pomohl! Kdykoli si nebudeš vědět rady, zámek za skvělým dohahovačem Hinatou!" ukázal jsem na sebe palcem a pyšně zvedl hlavu. Budu ten nejlepší dohazovač všech dob!

"Jak chceš," pozvdechl si Kageyama. Jej jsem na něj vykulil oči. On mě právě požádal o pomoc?

"He? Jako fakt?!" rozjasnil jsem se jako polední sluníčko a začal kolem něj poskakovat. Ještě mě bude doporučovat ostatním nezadaným lidem, to si pište!

Pár dní na to jsme tajně pozorovali partu holek. Bavily se spolu o obědové přestávce. Jeden z nich jsem vyhlédl a řekl Kageyamovi, ať za ní jde a pozve ji na rande.

"Myslíš, že je to dobrý nápad?" zeptal se.

"Kdybys mi řekl, koho máš rád, bylo by to lehčí! Takže žádné stěžování!" napomenul jsem ho. "Hele... půjde s za ní, nahodíš úsměv a pozveš ji na rande, co je na tom složitého?" pokrčil jsem rameny a poplácal ho po rameni, abych mu dodal odvahu.

Nadechl se, vydechl a s úsměvem se přibližoval k nim. Nevím, co říkal, ale podle jejích výrazů vypadal... děsivě... Nakonec ta mnou vybraná holka něco řekla a všechny utekly do budovy školy.

"Co se stalo?!" přišel jsem ke Kageyamovi a máchal rukama kolem sebe. Když se na mě otočil, vypadal, jako by mě chtěl zabít. Měl na tváři takový ten typický zlomyslný úšklebek. Pokud se na ně tvářil takto, nedivím se, že utekly. "Ach jo... bude s tebou ještě hodně práce..." pozvdechl jsem si.

Každý den jsme se scházeli a při trénování volejbalu jsem mu navíc radil, jak mluvit s nějakou holku, jak se chovat, jak se tvářit, co mají holky rády a tak, ale on mě skoro nikdy neposlouchal a to mě štvalo. Jestli chce uspět, měl by se víc soustředit!

***

"Mám tě rád," řekl jsem s červenými tvářemi a díval se mu do očí. Doslova se mu zastavil dech i srdce, jak neodolatelný jsem byl. "Vidíš? Takhle na to musíš," poplácal jsem se po hrudi. "Teď ty."

Hlasitě polkl, zaťal ruku v pěst a vyhrkl ze sebe tu samou větu. Ale u něj to bylo jiné. Byl daleko nervóznější než já.

"V klidu, takhle ji jenom vyděsíš!" poučoval jsem ho. "Řekni to víc romanticky, hlavně nesmí mít pocit, že na ni spěcháš!"

Znovu se nadechl a já čekal, že zase něco vyhrkne, ale tentokrát byl klidnější. Díval se mi do očí a dlouhou dobu nemluvil, což mě trochu vykolejilo.

"C-co?" zeptal jsem se po chvíli až děsivého klidu. Pak mě něžně chytil za obě dlaně, které nervozitou stiskl opravdu silně.

"M-mám tě rád," snažil se mluvit pokojně a srozumitelně. Udělal ke mně jeden krok a zvrchu se mi díval do očí. "Půjdeme... na rande?" pošeptal a hlavou se přibližoval k mé. Cítil jsem, jak mnou probil jemný blesk citu, který jsem ještě nezažil tak intenzivně.

"T-t-t-to je dobrý z-začátek!" vykoktal jsem a odstoupil od něj. "Pokud budeš postupovat takhle, máš rande v malíčku! Promiň, už musím, měj se!" řekl jsem nervózně, sebral tašku a na kole spěchal domů. Co to mělo znamenat? Řekl to úplně nenuceně, jako by to patřilo mně! Musel jsem na chvíli zastavit, tohle se nedalo strávit najednou. Ne, ne, ne, Shouyou, uklidni se. Jenom jste to nacvičovali, je to jen hra! Navíc ti řekl, že už se mu někdo líbí...

Při uvědomění si, o čem vlastně přemýšlím, jsem se chytil za hlavu a několikrát s ní zatřepal. Jak můžeš myslet na takové kraviny?! Jste kluci, spoluhráči a kamarádi. Navíc k sobě cítíte určitou nenávist, tak si nedělej iluze, ano?! Mezi vámi je... čistě kamarádský, spoluhráčský a rivalský vztah! Navíc ani jeden z vás není na kluky! Tohle sis měl uvědomit jako první, ty pako!

To bylo dnes poprvé, co jsem se netěšil do školy. Netvrdím, že se jindy snad těším a mám z toho radost, ale dneska se mi opravdu nechtělo. Nevím proč, ale měl jsem zvláštní pocit. Jako by všechny holky, které Kageyama oslovil, na mě upíraly oči a vysmívaly se mi. Pravda byla taková, že se na mě takhle nepodívala ani jedna, bylo to čistě o tom pocitu. Nechtěl jsem ho potkat, jistě by se ten pocit zhoršil...

Bohužel se tak stalo o obědové přestávce. Začal jsem litovat toho, že mu pomůžu s randěním.

"Co mě čeká dneska?" pozvedl zaujatě obočí. Stal jsem ani ne dva metry od něj a díval se na zem. Nevím proč, ale jeho přítomnost mi zrovna nepomáhala. Chtěl jsem utéct a už ho nikdy nevidět, ale zároveň tu zůstat s ním a užívat si všechny ty společné chvíle strávené na hřišti.

"Už žádné lekce. Jdi za nějakou holkou a pozvi ji na rande," usmál jsem se zářivě. Ve skutečnosti to bylo opravdu těžké a podle jeho výrazu mě prokoukl.

"Myslel jsem, že mi dáš nějakou radu na to rande. Už jsem někoho pozval," řekl s klidem a sledoval mě. Netušil, jak moc mě to bolelo.

"T-tak stačí být milý a pozorný a ono to půjde samo," snažil jsem se stále usmívat, ale bylo to těžší a těžší. Srdce i hlava mi říkali, ať uteču a někde se schovám, ale tělo se prostě ani nehnulo. Strnule jsem tam stál a křečovitě se na něj usmíval.

"Stalo se ti něco?" zamračil se podezřívavě. Úsměv mi hned spadl a začal jsem panikařit. Co bych měl udělat? Nebo říct?

"N-ne, všechno je... v pořádku..." nahodil jsem ještě milý úsměv. "Promiň, není mi moc dobře," vymluvil jsem se a utekl na záchod. Tohle už nevydržím. Už po cestě mi začaly stékat slzy, které jsem tolik zadržoval a na záchodě se rozbulel jak malé děcko. Co to se mnou je? Vždyť jsem se mu sám nabídl, že mu s s tím pomůžu... Asi to byl špatný nápad...

Po volejbalu jsme šli zase kousek spolu. Neptal se mě, jestli už se cítím dobře, za což jsem mu byl opravdu vděčný. Po těch několika hodinách jsem se jakž takž uklidnil a dal si to všechno do pořádku. Stále jsem si nalhával, že na něj jenom žárlil, protože on jde s holkou na rande a já ne a dalšími různými výmluvami.

"Hinato?" oslovil mě, když jsem delší dobu neodpovídal. "Je ti dobře?" při té otázce jsem se malém zase rozbrečel.

"To nic," pošeptal jsem s úsměvem. "Užij si rande," pokusil jsem se zářivě usmát jako vždy, ale přitom mi stekla slzy po tváři. Nechtěl jsem před ním ukázat jakoukoli slabinu, on si toho ale všiml a na tváři mu hrál udivený výraz.

"Stalo se něc-"

"Už musím!" vykřikl jsem bolestně, nasedl na kolo a co nejrychleji jel pryč. V jeho přítomnosti mě bolelo na hrudi. Musím rychle pryč, než se zblázním!

Přes slzy jsem špatně viděl na části před sebou, navíc zapadalo slunce. Šlapal jsem ztěžka do prudkého kopce a sotva stačil s dechem. Od vzlyků i fyzické zátěže se mi motala hlava, ale nenapadlo mě ani na chvíli sesednout z kola a na chvíli si odpočinout. Chtěl jsem utéct tomu pocitu, který mě tak nemilosrdně sužoval a odmítal pustit. Bohužel se tomu utéct nedalo.

Utřel jsem si slzy do rukávu. Oči jsem měl napuchlé a podražděné od neustálého pláče a obličej celý mokrý, bylo to otravné... Když jsem ruku položil zpátky na řidítko, ze zatáčky se vynořila auto. Celou dobu jsem jel uprostřed silnice a vůbec si toho nevšiml. Moje první reakce byla prudce zatočit, ale přední kolo podklouzlo a já spadl na zem i s bicyklem.

***

Probudil jsem se pozdě v noci v nemocnici. U postele seděli rodiče, máma napůl ležela na posteli, táta spal v sedě. Byl jsem dezorientovaný a ještě mi vřela krev v žilách z prožitého adrenalinu.

"Mami..." oslovil jsem ji ospale a zatřásl jejím ramenem. Okamžitě se probudila, pak vzbudila i tátu. Vysvětlili mi, že jsem si přivodil lehký otřes mozku a dva dny si mě nechají v nemocnici. Sanitku prý zavolal řidič toho auta. Moje uši sotva poslouchaly.

Řekl jsem jim, aby šli domů, že budu v pořádku. Nejdřív protestovali a chtěli zůstat se mnou, ale nakonec mě poslechli. Co se mi může v nemocnici stát, že? Navíc jsem potřeboval být chvíli sám. Kdybych se přestal zabývat jen sám sebou, nemusel jsem takhle dopadnout. Ale to už je jedno, měl bych se prospat...

Ráno, respektive odpoledne, mi doktor zopakoval to samé, co rodiče. Lehký otřes mozku, dva dny v nemocnici. Ale jak jsem ho poslouchal, nebyl jsem na tom tak vážně a snažil se ho přemluvit, abych šel domů. Nemůžu přece zameškávat hodiny ve škole a co teprve volejbal? Tohle mě jenom brzdí od mého snu... Jak jsem ale doktora přesvědčoval sebevíc, pořád si stál za svým, nakonec odešel, protože má prý ještě spoustu práce. Uraženě jsem se posadil na postel a zapnul televizi. V ranních hodinách tam opravdu nebylo nic dobrého na koukání.

Vstal jsem z postele a došel do koupelny, kde bylo samozřejmě zrcadlo. Teprve když jsem se uviděl, všiml jsem si obvazů na hlavě a několika odřenin na tváři. Nic vážného, přesně jak řekl doktor. Jen kdybych neměl otřes mozku, mohl jsem jít rovnou do školy.

Šel jsem si zpátky lehnout a znuděně se koukal na televizi. Vypadá to, že se v nejbližší době unudím k smrti. Když jsem byl už smířený se smrtí na lůžku, v tom někdo vtrhl do místnosti. Srdce se mi mohlo rozskočit radostí, když tam mezi dveřmi stál Kageyama, ale zároveň sevřelo úzkostí.

"Shouyou," oddechl si a objal mě kolem ramen. Jen jsem zůstal skoprněle sedět, ani jsem se nehnul, důvodem bylo vyslovení mého jména. "Tohle mi nedělej," schoval se víc v mém rameni.

"N-nemáš být náhodou na rande?" zeptal jsem se a přitom mě píchlo u srdce. Zároveň ta rána hřála. Měl jít hned po škole na rande s tou holkou, ale místo toho přišel za mnou.

"Ty jsi důležitější než nějaký rande z donucení," řekl mi už do očí. Ve tvářích měl červeň úplně stejne jako já. Jak může říct něco tak trapnýho člověku, se kterým se pořád jen postrkuje? Nějak mi došla slova...

Kageyama viděl, že jsem v rozpacích, chytil mě za obě tváře a něžně políbil na rty. Všude, kde se mě dotýkal, všechna ta místa mě pálila víc, než kdybych skočil do ohně.

"Shouyou," oslovil mě tak tiše, jako by se bál, že zažene tu romantickou atmosféru. "Mám tě rád. Půjdeme na rande?"