Nebezpečné identity 4

Já víííííím! >.< dneska měla vyjít jiná povídka na ShIzayu, no nějak se mi to zkomplikovalo ve škole a na přijímačkách. Heh... Na tu školu jsem se nedostala, jen kvůli špatnému vysvědčení (3 trojky, 4 jedničky, jinak samé dvojky ze 14 předmětů), ale testy jsem udělala perfektně a dostala bych se mezi první, nebýt vysvědčení -.- no, každopádně to vypadá, že až do maturit zhniju tady a pak si možná udělám nějakou vyšší odbornou... Holt ze mě v životě nic nebude, no...

Užijte si další díl! 💛

---

Shizuo

Tohle jsem nečekal. Brečí? Vážně brečí? Jeho odpověď zněla, jako bych ho kdo ví jak týral. Včera i dneska ráno to bral opravdu vznešeně a teď si tu hraje na nějaký uječený dítě.

Pustil jsem ho a gestem naznačil, aby odešel. Potřeboval jsem o něm trochu přemýšlet a dát si všechno dohromady.

"Svoboda..." řekl jsem si pro sebe a pohodlně se usadil v křesle. "Co to mělo znamenat?" ptal jsem se sám sebe a snažil se rozluštit tuto šarádu. Myslel jsem, že o něm vím daleko víc, ale zřejmě jsem se spletl. Hodně toho budu muset zjistit, měl bych ho donutit mi věřit.

Izaya

Kurva... Možná jsem to s těmi emocemi přehnal. Rychle jsem odběhl na záchod, abych si setřel slzy, naštěstí jsem oči neměl ani zarudlé ani opuchlé, což bylo dobře.

"Shinro," zavolala na mě kolegyně, když jsem se vracel do svého "kancelářského koutku". "Tohle ti tu nechal jeden pán," podala mi dopis s mým falešným jménem. Nehádal jsem, od koho je, bylo mi jasné, že tu byl znovu otec. Poděkoval jsem a zalezl do soukromí.

Dnes v 18:00 u mě.

Otec

Kus papíru jsem hodil do skartovačky i s obalem. Nikdo to nesmí vidět, zvlášť Shizuo ne. Jasně, nevinný dopis od starého známého, ale to by mě pak Shizuo sledoval, nebo mě nenechal tam jít. Sakra, doufám, že mě dneska zase "nepozve na drink". Včera večer mi jeho přítomnost bohatě stačila. To byla hotová noční můra, kterou už nechci zažít.

Zabrněl mi mobil v kapse, až jsem se ho lekl. Ruku jsem strčil do kapsy a rozhlížel se okolo, jestli se náhodou někdo nekouká. Osobní věci jsme si mohli vyřizovat po práci nebo během přestávek, takže bych šel na kobereček k Shizuovi. Otevřel jsem mobil pod stolem a otevřel přílohu, která byla přiložena ke krátké zprávě:

Hledej tohle.

Na obrázku byla světle modrá složka vyrobená z papíru. Nic na ní nebylo napsané, byla čistá, ale jistě šlo o obsah.

Shizuo

Zívl jsem a krátce se protáhl. Moje hry s tím parchantem mě vyčerpávají víc než jsem myslel. Sakra... vypadá to, ze dneska se mu nemůžu věnovat. Škoda. Dneska bych ho nešetřil ani trochu.

"Šéfe," přišla ta malá pijavice a už jen svou existencí a přítomností v mé kanceláři mi pila krev. "Mám pro vás ty dokumenty, jak jste chtěl," vysvětlil. Chvíli mi nedocházelo, o čem to mluví, ale když jsem si přečetl hned první větu z dvaceti papírů scvaklých k sobě, jen jsem přikývl a poděkoval mu. Než se stačil otočit k odchodu, zastavil jsem ho.

"Chtěl bych se ti omluvit za včerejšek," řekl jsem jak nejúpřimněji to šlo. "Takže... kámoši?" podal jsem mu ruku. Vypadal dost překvapeně a zaskočeně. Viděl jsem mu do hlavy a slyšel jeho myšlenky. Může mi věřit? Nakonec opatrně stiskl mou ruku a dokonce se jemně usmál.

"Kámoši," potvrdil ještě a odešel. Já jsem zapadl do křesla a nadával si, jaký jsem idiot. Takhle ztrapnit se mi ještě nepodařilo.

Izaya

Procházel jsem temnými chodbami naší skrýše. Zvenku i zevnitř to připomínalo koncentrák, přičemž to byl jen starý cihlový dům, který kdysi sloužil jako internát. Ale od nového století ho zrušili a měl se zbourat, no otec ho nakonec koupil. Nechal zazdít všechna okna i dveře kromě hlavních a východu na dvůr, kde bylo "předpopravistě", jak jsme si ho nazvali my. Nejdřív jsme tam oběti mučili, pokud jsme z nich potřebovali dostat informace, nakonec stejně umřeli be sklepení, a že cel je tu víc, než dost. Žádné mříže, ale zazděné místnosti se zamřižovaným oknem sotva na šířku hlavy a těžkými kovovými dveřmi. Největší taková místnost tu byla dvakrát dva metry, pak už byly jen dvakrát jeden metr a nejpočetnějších bylo o velikosti jedenkrát jeden metr.

Chodbu po každých šesti krocích osvětlovala visící žárovka a temné stíny, co díky ní vznikaly, byly vice než děsivé. Ale já se nebál. Vyrůstal jsem v tomhle prostředí a zvykl jsem si. Jediné, čemu nemůžu ještě přijít na chuť, byl místní doktor, neboli patolog. Rád viděl lidi trpět a vyžíval se v jejich bolesti a utrpení. A tím svým šíleným pohledem se díval na každého - včetně mě. Patřil jsem mezi otcovy nejoblíbenější ovečky a on už jenom čekal, kdy udělám chybu. Byť jen maličkou, na které by si on mohl smlsnout.

Došel jsem k velkým dřevěným dveřím, na nichž ještě vidělo zrezivělé klepadlo, kterým jsem třikrát zabouchal. Otevřela mi jedna z goril stojících u dveří. Přes dveře jde těžko poznat, jestli někdo mluví, proto je tam otec má. Když řekne neslyšné dále, gorily mi otevřou dveře. Taky tam byli jako osobní stráž. Dokonce i mě pečlivě hlídali, jestli bych náhodou neměl v plánu zaútočit.

"Izayo," usmál se "mile" překvapeně.

"Dobrý den, otče," pozdravil jsem slušně a zůstal stát na proto stolu, kde pracoval. Jeho "kancelář" se od zbytku budovy výrazně lišila. Na zdech drahé tapety, na zemi koberce a nějaká zvířecí kožešina, dokonce tu byla tři okna s drahými zaclonami i závěsy. Tato místnost sloužila pouze pro jednání, nikoli pro mučení a tak. Nebylo tedy třeba je zazdívat.

"Mile jsi mě překvapil. Zdá se, že jste se sblížili nějak rychle nemyslíš?" usmíval se. Bylo na něm jasně vidět, že má ze mě radost. Jako vždy jen plním své povinnosti, ale nakonec z toho vyplyne, že makám jak šroub. Snad abych se.mu zavděčil, nebo co...

"Vskutku. Bylo až příliš jednoduché ho opít a opilí lidé mnohdy neví, co dělají. Zítra se o to pokusím znovu, zahraju si na jeho city a srazím ho na kolena. To vám slibuju," mírně jsem se poklonil.

"Věděl jsem, že na tebe je prostě spoleh," pochválil mě a ušklíbl se. "Teď - víš, co máš hledat?" Přikývl jsem.

"Přišla mi fotka," potvrdil jsem.

"Ta fotka byla pořízena před několika měsíci. Bohužel se nám ty dokumenty nepodařilo najít. Prostě zmizely a jejich poslední majitel pracoval přesně na tom místě, kde momentálně pracuješ ty. Není důvod se nedomnívat, že je má u sebe právě Heiwajima Shizuo. Hledej, ale dávej si pozor. Nerad bych viděl toho nejlepšího podfukáře na pitevně." Z jeho úšklebku mi na skočila husí kůže a došlo mi, že to bylo myšleno ironicky. Myslel opak. Co jsem ale udělal? Všechno jde přece podle plánu.

Jenom mě obešel, jeho gorily mu otevřely dveře.

"Nezklamu vás!" řekl jsem do jeho zad, on jenom zvedl ruku na znamení, že se mnou počítá.

Shizuo

Došel jsem domů celý strhaný a unavený. Každý den je stejný, proč je tento najednou tak náročnější? Asi to bude tím malým skrčkem...

V kapse mi zavibroval mobil na znamení příchozího emailu. Vůbec, ale vůbec se mi nechtělo vstávat z postele, na kterou jsem zrovna padl jak mrtvola. Přemohl jsem se a rukou vytáhl ono zařízení, co nehodlá sklapnout, dokud si upozornění nepřečtu. Přišla mi zpráva od jednoho tajného agenta, že sledovali tu pijavici a pár k fotek k tomu. Popravdě jsem se zhrozil, jak to tam okolo vypadalo. Vždyť to je koncentrák! Kromě příhodu do budovy z budovy toho malého skrčka nevyfotili. Jak vidím, tak tam nejsou žádná okna. Musejí být asi hodně diskrétní...

Poděkoval jsem a hned na to otevřel seznam s kontakty a našel jeho číslo. Jen co jsem ho začal vytáčet, zase jsem ho zrušil. Nemůžu být na něj tak hrr. I kdybych ho chtěl jen pozvat ven, myslel by si, že si s ním chci zase jen užít. Jo, to jsem celý já. Možná by stačilo si jen povídat...? ne, nemáme o čem mluvit... On není typ, co by přeháněl pátý přes devátý. Leda... že by on udělal první krok. Přece jenom mu o něco jde, jinak by nenastoupil ke mně a nevycházel by mi ve všem vstříc. Možná, že když se mu budu vyhýbat, sám přileze. Když se nad tím zapřemýšlím, oba máme za úkol něco zjistit o tom druhém. Nebo se mýlím? Každopádně po něčem jde a já zjistím, po čem.

Izaya

Od toho dne, kdy jsme se Shizuem sjednali příměří, se chová opravdu divně a ještě podezřeleji než obvykle. Vůbec se mnou nespolupracuje, raději si zavolá někoho jiného, i když je to jasně moje práce. Začínal jsem chápat, o co se pokouší a vycházelo mu to. Pokud jsem chtěl získat tu složku, musel jsem prostě risknout všechno. Nerad to dělám, ale začal jsem za ním dolízat jak poslušný pes. Ztrapňoval jsem se, zval ho na skleničku a tak různě. Dokonce jsem přidal i slovo prosím a málem se rozbrečel, jen abych ho dostal zpátky na svou stranu. Ale to se mi nepodařil ani po týdnu. Nakonec se ale slitoval a nybídl mi, že spolu povečeříme. Mám přijít k němu domů, něco společně uvaříme a povečeříme. Měl jsem co dělat, abych nezačal skákat radostí. I když jsem posledních pár dnů neměl na jídlo ani pomyšlení, kvůli nevolnosti, přikývl jsem.

Na oddělení nás stále ubývalo kvůli vyróze, která postihla snad celé Tokyo. Lidi buď zvraceli, nebo měli hodně vysoké teploty. Já jsem patřil mezi ty zvracící a kdybych si měl vybrat, bral bych vysoké horečky. Jak mám jít s takovou na večeři? Vždyť si dám sotva něco k puse a poletím k záchodové míse se vyzvracet. Šel bych k doktorovi, ale to by pak všichni z mafie brali jako zradu. Proč bych měl platit za doktora, když jednoho máme? Popravdě řečeno se k němu bojím jít. Zjistil by, že mám žaludeční vředy nebo co a hned by mi je vyoperoval. O to vážně nestojím, díky.

Shizuo

Přišel jsem z obchodu domů se dvěmi těžkými taškami. Než přijde ten skrček, mohl bych tu trochu uklidit. Však to znáte - sám žijící chlap, který nemá moc přátel. Hádejte, jak moc velkej bordel jsem doma měl?

Pustil jsem se teda do uklízení, ale on přišel dřív, než jsem stihl uklidit jeden pokoj. Rychle jsem všechno naházel na jedno místo pod postel a šel otevřít.

"Ahoj," pozdravil jsem přátelsky a pozval ho dál. Musel jsem se držet na uzdě, abych ho zase neojel... Neříkám, že byl nějak zvlášť sexy, než jeho podřízené, ale sakra, jak já bych si ho teď vzal! To jeho dokonale hubený tělo, bledá pokožka, černý vlasy a ta prdel-!

Raději jsem všechny tyto myšlenky vytěsnil z hlavy, protože jsem cítil, jak mě příjemně hřeje v podbřišku a hádám, že to bylo zrovna vzrušení.

Našli jsme recept na Ratatouille a rozdělili si práce. Já jsem krájel polovinu zeleniny, on tu druhou polovinu. Po očku jsem ho sledoval. Jak tam stál v domacím oblečení - mikina a tepláky - vypadal úplně jinak. Tak nějak... dětinštěji. Díval jsem se na něj tak dlouho, dokud jsem se neřízl do prstu.

"Au!" ucukl jsem s rukou a prst si hned strčil ho pusy. Teklo ze mě krve jak z vola a to jsem se neřízl nijak hluboko.

"Ukaž," povzdechl si a prohlížel mi ránu. Viděl jsem, jak při pohledu na krev zbledl a zhluboka se nadechl.