Nebezpečné identity 3

Mei se šprtá a šprtá na přijímačky, že zapomíná na osobní život a zdraví x'D pomozte mi někdo x'D

---

Izaya

Už mě sere, jak si se mnou dělá, co chce! Rád bych věděl, o co mu kurva jde!

Ani jsem si nevšiml, že jsem mu sám od sebe přehodil jednu nohu přes zadek a natlačil ho tak víc na sebe. Možná, že... možná, že když budu spolupracovat, nechá mě být. Ale silně o tom pochybuju... Nakonec jsem nůž odhodil a za zátylek si ho přitáhl blíž. Nerad jsem to přiznával, ale líbal skvěle. Kdyby nebyl hned tak surový, klidně bych ho líbal navěky. Ale jemu jde hlavně o ponížení mě.

"Tak bojíš se?" pošeptal mi do ucha, které následně skousl. Znovu do mě vnikl a započal druhé kolo.

"Jenom ubožák někoho uhodí bezdůvodně," ušklíbl jsem se a vycházel mu vstříc. Nabodával jsem se na něj a nechal se opečovávat jeho letmými doteky. Jazykem se staral o můj krk, aby byla každá značka jasně viditelná. Chtěl ze mě udělat děvku, to jsem pochopil.

"Důvod tam byl. Sereš mě," prskl zhnuseně a chytil mě pod krkem. Měl opravdu pevný stisk, ale neškrtil mě. Vzájemně jsme si dívali do očí. On mě viděl kdesi na popravišti a sebe jako kata. Já se mu díval do očí s očekáváním, výsměchem a pohrdáním.

***

Ráno jsem se probudil celý spocený a v křečích. Sen... musela to být noční můra, pomyslel jsem si. Setřel jsem si otravný pot z čela a posadil se. Po včerejším výkonu se cítím ještě trochu unavený. Jak jsem ale zjistil, probudil jsem se příliš brzo, takže mám dost času se dát do pucu.

Jako první jsem zamířil do koupelny, avšak neobešlo se to bez několika pádů a přidržování při zdi. Zabiju ho... jistojistě ho zabiju! Hned jsem šel do sprchy a pustil co nejteplejší vodu. Bolelo mě celé tělo, ale nejvíc podbřišek a zadek. Musím se co nejrychleji vzapamatovat, takhle přece nemůžu do práce... Co by si pomysleli kolegové? Že jsem spal se šéfem... hmpf... hajzl...

Shizuo

Dnes byl opravdu, ale opravdu krásný den. Slunce teprve vylézalo za dalekými kopci a já jsem měl poprvé pocit, že práci miluju. Při pohledu na hodinky jsem se usmál. Mám necelé tři hodiny dospat včerejší erotickou noc, to je super.

Ruku jsem položil na druhou stranu postele a očekával lidské teplo, ale když jsem zjistil, že tam nikdo neleží, překvapeně jsem otevřel oči a porozhlédl se po bytě. Odešel, nebo bych tomu měl říkat útěk, to je přesnější...

Zvedl jsem svůj zadek a šel do kuchyně se napít. Po cestě jsem však uslyšel hluk z koupelny. Je půštěná voda? Že bych ji zapomněl zastavit? Má zvědavost mi říkala, ať otevřu dveře a nakouknu. Srdce mi poskočilo radostí, když jsem ho uviděl, jak se ze sebe snaží dostat zbytky mého spermatu. Podle jeho stenů soudím, že to fakticky bolí. Hm, jeho mínus.

Šibalsky jsem se pro sebe usmál a nepozorovaně vlezl za ním. Teprve když jsem se natiskl na jeho záda, přestal s činností a se strachem mě odstrčil.

"Dobré ráno," usmál jsem se na něj výsměšně. Ne, opravdu! Byl směšný. Pořád se snažil vypadat tak nebezpečně, ale přitom se třásl strachem.

Izaya

Hlasitě jsem polkl, že to muselo být slyšet i přes tekoucí vodu. Svou ruku jsem měl položenou na jeho hrudníku, aby se ke mně nemohl přiblížit.

"Dobré," zamračil jsem se ještě víc a ruku opatrně stáhl. Otočil jsem se k němu zády a byl připravený na to, že si mě rovnou vezme, ale nic takového se nestalo. Místo toho mi po těle přejížděly jeho nenechavé velké ruce a vrstvou sprchového gelu. Ani jsem si nevšiml, kdy se pro něj natáhl.

"Přes-" zasekl se mi hlas. Sám jsem se nepoznával. Ať se mě dotýkal jakkoli, bylo mi to příjemné a nenacházel jsem odvahu mu to zarazit. Teprve když se mě dotkl v rozkroku, chytil jsem mu obě ruce, skroutil mu je za zády a jeho jsem tělem přimáčkl ke zdi. Už se přestanu kontrolovat a na místě ho zabiju!

"Hele, klídek!" zamračil se a snažil se dostat z mého sevření. Držel jsem ho nejpevněji, jak jsem jen mohl. Přece jenom jsem po včerejšku nějaký zesláblý.

"Nesahej na mě," zavrčel jsem na něj a vylezl ze sprchy. Na háčku byl pověšený ručník, tak jsem se jím utřel a omotal si ho kolem pasu. Vsadil bych se, že mám kruhy pod očima... jako bych je cítil, jak mi visí pod očima a stahují horní víčka dolů... Chtělo se mi spát. Abych se přesvědčil, přitoupil jsem k zrcadlu, co jsem bylo nad umyvadlem, a strnul hrůzou. Na místě, kde mi dal včera facku, se objevila nafialovělá modřina.

"Sakra..." zaklel jsem pološeptem a konečny prstů si po ní přejížděl. Nebolelo to, pokud jsem na ni netlačil.

"Kdybys byl hodnej, nemuselo se to stát," pošeptal mi blonďák do ucha s rukama kolem pasu. Co za monstrum proboha je?! Vždyť mi nedal facku takovou sílou, abych měl modřinu. Nebo ano?

"Máš makeup?" zeptal jsem se nepřátelsky. Jen se pošklebil a natáhl se pro něj do skříňky nad zrcadlem.

"Nemyslím si, že ti to pomůže," konstatoval a odešel. Uff, konečně je pryč. V jeho přítomnosti se cítím zvláštně. Popadne mě vztek, strach, stud, ale zároveň si přeju, aby mě líbal a dotýkal se mě.

Shizuo

Po úžasné sprše jsem se šel obléct do tepláků, co jsem měl na spaní. Bylo přiliš brzo, takže by bylo zbytečné se hned převlékat do obleku. Došel jsem do kuchyně a začal dělat snídani. Vypadá to, že dnešek bude velmi plodný...

Nakonec přilezl i on, to už jsem ale seděl na prdeli a vychutnával si snídani v podobě palačinek se šlehačkou a marmeládou. Divím se, že v koupelně strávil tolik času. Snad mu nedělal problém makeup? Jak se tak na něj koukám - dělal. Byl na něj příliš tmavý, i když to byl ten nejsvětlejší, co měli v nedalekých třech drogeriích.

Černovlásek mi nevěnoval ani pohled, prohledával vrchní skříňky, dokud nenašel sklenici, do které si nalil vodu z kohoutku. Tak to zopakoval ještě několikrát.

"Jenom vodu? Nedal by sis snídani?" zeptal jsem se lhostejně. Už žádný posměch ani šklebící obličej.

"Po včerejší zkušenosti si na tebe budu dávat pozor," zamračil se na mě a sklenici položil.

"Si myslíš, že bych tě otrávil? Mysli si, co chceš, hladu neutečeš," pokrčil jsem lhostejně rameny a už se mu nevěnoval. Zapnul jsem televizi a přepínal programy. Ach jo, po ránu tam nikdy nic není...

Stačila chvilka a periferním viděním jsem zaregistroval pohyb vedle sebe. Sedl si ke mně a s chutí se zakousl do palačinky.

"Najednou ti jedy nevadí?" pozvedl jsem obočí.

"Sklapni!" sykl po mně a lehce se začervenal. Neměl rád prohru.

Izaya

Nastvalo mě, jak zase začal rýpat. Alespoň by mě mohl nechat se v klidu najíst, když už nic.

Najednou jsem na své tváři ucítil jeho dotek. Letmý... něžný... pečlivý...

"Bolí to?" zeptal se s očima na mé tváři.

"He?" vydal jsem ze sebe inteligentně. Když jsem pochopil, co tím mysli, jen jsem přikývl.

"Bylo by lepší, kdybys ten makeup smyl. Je to víc nápadnější než ta modřina," uchechtl se a palcem mi po ní přejel.

"Pár dní a zmizí," konstatoval jsem a s výmluvou, že se jdu převléct, jsem se vytratil zpátky do ložnice. Být tu s ním další dvě hodiny mě zabije. Co mám dělat? Jsem v cizím bytě, navíc s někým, kdo mě včera prakticky znásilnil. Uvidíme, jaký bude v práci. Je možné, že bych mu to mohl dát sežrat...

Ne, Izayo, vždyť z něj potřebuješ dostat ty papíry, takhle by ti přestal věřit. Nechej se zlomit, nech si ubližovat, ale ať ti věří!

Celé ty dvě hodiny jsem se snažil vyhýbat konverzacím. Seděl jsem vedle něj na pohovce v obýváku a díval se na nějaký dokument o přírodě. Ráno toho v televizi bývá fakt málo. Často jsem si všiml, že se na mě dívá, nebo se mě chce dotknout, cítil jsem to, ale raději jsem držel jazyk za zuby.

Nakonec nastal čas k odchodu do práce. Hodili jsme na sebe košile s kravatami a saka a vyrazili jeho autem. Před prací se na nás všichni otáčeli a začali si pošuškávat. No co, jsme se náhodně potkali, tak jsme jeli rovnou spolu! Nic víc za tím není! Kdyby tak věděli...

Shizuo

Hned, jak jsem zapadl do kanceláře, mi kolega oznámil, že je tu zase ten chlap. Opravdu mě to rozčílilo. Chodí sem každý den a smlouvá se mnou o koupi firmy. Nabízel mi miliony, miliardy, ale já ho vždycky odmítl. Nemůžu přece jen tak prodat rodinnou firmu člověku, kterého neznám a který mě jenom sere. Nebyl mi vůbec sympatický ani při prvním setkání.

"Dobrý den," pozdravil mě ze slušnosti. Oči mu ale šly po majetku.

"Sbohem," řekl jsem nepřátelsky a položil si svůj kufřík na stůl, za který jsem si sedl.

"Přece byste nevyhodil starého člověka, pane Heiwajimo."

"Pokud odejdete dobrovolně, tak ne," usmál jsem se na něj falešně přátelským úsměvem, ale nesnažil jsem se ho schovávat. Moc dobře věděl, že ho tu opravdu nerad vidím a jen mě jeho přítomnost rozčiluje.

"Vidím, že se ani dnes s vámi nedomluvím," pozvdechl si smířeně, rozloučil se a odešel. Na to, jak je starý, tak je chytrý.

Izaya

Kolegové si naštěstí nevšimli, jak opatrně jsem se posadil na židli. Zadek mě bolel jak čert, že jsem se každou minutu různě vrtěl, abych našel pohodlnější polohu.

"Co se ti stalo?" vyjekly kolegyně o obědové přestávce, kdy jsme se všichni sešli v bufetu. Poukazovaly na mou nafialovělou tvář a tmavou skvrnu okolo.

"Jsem nešika. Otočil jsem se a bouchl se do dveří," mávl jsem rukou a pokusil se nahodit hrdinský úsměv. Druhý den v práci a už takový trapas. Měl bych se ho alespoň pokusit zabít...

"Shinro," zavolá na mě šéf a prstem mi ukázal, že musím okamžitě s ním. Zase musíme něco roztřizovat? Tohle mě přestává bavit... Stejně je to všechno jenom smyšlené. Ty datumy na všech archivovaných dokumentech... Myslí si, že si toho nevšimnu? Ale je to prostě debil, který se snaží udělat debile ze mě a zatím mu to vychází. Přiznávám, že předstírám hloupého, abych se k němu dostal. Kdybych mu to vytkl, byl by na mě naštvaný a stranil se mě, to by pak bylo těžší.

Došli jsme do jeho kanceláře, on si stoupl k oknu a já zůstal stát u dveří. Čekal jsem na pokyn.

"Pojď sem a řekni mi, co vidíš," poručil otočený zády. Poslechl jsem ho, ale raději jsem se držel dál od něj. Podíval jsem se na ten úžasný výhled, který mi bral dech. Když jsem stál úplně u okna a shlížel dolů, musel jsem údivem pootevřít ústa. Stačilo by jen rozbít okno, udělat krok a byl bych zbaven všeho trápení. Ale na to, abych tohle udělal, jsem měl svůj život rád a chci toho hodně zažít. Třeba jsem ještě neletěl letadlem, nebyl v Disneylandu, nikdy se nezamiloval... Při tom posledním jsem posmutněl. Už mám daný osud, který se nezmění. "Tak co vidíš?" pošeptal mi do ucha a rukama už zase bloudil po mém těle začal na hrudníku a skončil na zadku. Jeho rty zvlněné do úšklebku mě líbaly na krku.

"Přestaňte," vydechl jsem. Byl jsem oslabený už jen z pomyšlení, že by si mě znovu přivlastnil. Chtělo se mi z té představy zvracet, že jsem se rukama opřel o sklo.

"Odpověz správně a nechám tě jít," provokativně mi pošeptal do ucha, které skousl.

Se slzami v očích jsem se znovu podíval ven. Rychle, rychle... Co vidím?

"S... svobodu..." kníkl jsem. Srdce se mi rozbušilo a z očí mi stekla první kapky. Trocha lítosti mu neublíží.