Nebezpečné identity 1

Whoah! Je tu první díl! Chci ještě jednou upozornit, že tahle povídka není pro slabé povahy! :D Jinak si ji užijte :D

V této povídce enmám moc předepsaných dílů, proto nejspíš bude trvat, než něco sepíěu :)

PS: Omlouvám se, že je písmo černé. Posílala jsem totiž povídku na mail, odkud jsem ji stáhla a okopírovala. Zkoušela jsem to opravit, ale blog neposlouchá. Snad se to časem spraví samo, nebo tuhle kapitolu budu muset nahodit znovu... -.-

---

Izaya

Seděl jsem v rohu místnosti s hlavou na kolenech, která jsem si tiskl k hrudníku. Hlavu jsem měl zabořenou v nich a brečel, ale netekly mi slzy, protože mi žádné nezbyly. Bolela mě hlava od nepravidelných nádechů a břicho z předešlých několika minut. Kdykoli si na to vzpomenu, zase se rozvzlykám. Nechci tu být. Byla chyba se k nim vrátit, ale na to už je pozdě. Je pozdě litovat, měl bych utéct, nebo se o to alespoň pokusit. Jenomže se mi nepodařilo ani se zvednout. Ránu na břiše jsem měl čerstvě zašitou a ještě z ní tekla krev. Zaťal jsem pěsti i zuby a zvedl se. Nohy mě sice moc neposlouchaly, ale překonal jsem se.

V místnosti o velikosti dvakrát dva metry nebylo žádné okno kromě jednoho zamřižovaného. Normálně bych se pokusil alespoň odemknout dveře, ale ty hlídaly otcovy gorily. Není to můj pravý otec, ale našel mě na ulici, dal mi vzdělání a vychoval ze mě řádného zloděje. Nikdy ke mně nebyl hodný, vždycky mě pořád jen mlátil, proto k němu nemám žádné citové pouto. Jako malej jsem se bál utéct, protože on dokázal vystopovat kohokoli ať už byl kdekoli. A pak ho zabil... Teď je mi dvacet tři a stále se bojím, ale z jiného důvodu. Bojím se o něj. O toho, kvůli kterému teď trpím, aby netrpěl on.

***

'Nastoupil' jsem do nové práce, abych se s ním seznámil, sblížil a dostal z něj nějaké informace. No... a nakonec jsem ho měl zabít, takový byl původní plán. Jenomže vím, že mám možnost utéct, za pokus to stojí, no ne? Useknutý všechny prsty u nohou... to čekalo každého, kdo se pokusil utéct. Možná, že by mi trest zmírnili, což?

Zaklepal jsem na dveře dvojitých dveří a po vyzvání jsem vešel. Stál u okna s rukama v kapsách a díval se na ulici dole. Za jeho zády stál stůl a před ním gauč s křeslem a konferenčním stolkem. V křesle seděl muž vyšší postavy s šedými vlasy, brýlemi na očích a popíjel kávu. Zdál se být klidný, i když jsem hádal, že zrovna vytočil toho blonďáka u okna. Bavil se tím. Pohled mu padl na mě a přimhouřil oči. Nevšímal jsem si ho, ještě by mě propadla nenávist a to jsem teď momentálně nesměl. Kdyby mě ten blonďák viděl ve špatné náladě, nepřijal by mě jako sekretáře. Musel jsem hrát, že o tu práci stojím za každou cenu, proto jsem nasadil nervózní výraz, jako každý normální člověk při prvním pohovoru a čekal.

"Vidím, že máte ještě spoustu práce, pane Heiwajimo, měl bych jít," řekl stařec s pohledem na mě a vítězným úšklebkem na tváři. "Zvažujte mou nabídku."

"Řekl jsem ne, tak ne a moje slovo platí. Nemusel jste se obtěžovat s návštěvou," štěkl po něm blonďák.

"Na shledanou," uchechtl se a opustil místnost.

Neozýval jsem se. Moc dobře věděl, že tu jsem, ale dobrých pár desítek sekund se neotáčel. "Posaďte se, prosím," řekl, stále otočený k oknu.

"Nemohu, když vy stojíte," namítl jsem. Můj přístup k němu ho zaujal a nedůvěřivě si mě přejel pohledem. Vytáhl ruky z kapes a posadil se na svou židli za kancelářský stůl. Beze slova. Teprve když se pohodlně opřel, posadil jsem se na gauč.

"Omlouvám se, že jste čekal tak dlouho," promluvil. Celkem mě znervózňoval ten jeho pohled. Pořád se na mě díval, jako bychom se znali, to je ale málo pravděpodobné, většinu svého života jsem byl zavřený. Až v pubertě jsem začal být k něčemu dobrý a využili mě k prvním podvodům.

"To je v pořádku, máte hodně práce a já to chápu," mírně jsem se usmál, abych vzbudil pocit normálního člověka.

"Pravda," pousmál se i on, ale tak nějak... tajemně. Pohodlně se opřel, dlaněmi jel po opěradlech, dokud nenarazil na konec a začal se vyptávat. "Kde jste pracoval dříve?"

Takovou otázku jsem čekal, ale nepřipravil si odpověď dopředu. "V jednom menším podniku podobnému tomuto. Byl jsem tiskový mluvčí," odpověděl jsem hned.

"Důvod výpovědi?" Snažil se mě zahnat do kouta, říkaly to jeho oči.

"Chtěl jsem něco většího," zasmál jsem se. Ještěže umím tak skvěle hrát, jinak bych už dávno pohořel a ještě by se na mém odchodu pobavili.

"Chm..." zvedl jeden koutek do úšklebku a naklonil se dopředu, aby mě lépe slyšel. "Co Váš milostný život?"

Zamračil jsem se. Nejdřív jsem se sam sebe zeptal, jestli to není trochu osobní, ale pak mi došlo, že musí vědět, jestli náhodou nejsem vdovec s osmi dětmi. Kdyby byly nemocné a já nemohl do práce, těžko by se na mě mohl spolehnout.

"Jsem už víc jak rok nezadaný," zalhal jsem. Nikdy jsem nikoho neměl, protože jsem taky nikoho neznal. Tohle byl první úkol, kdy se mám s někým sblížit. Pamatuju si otcova slova: "Sbliž se s ním do jaké míry uznáš za vhodné, hlavně si s ním nevytvoř pouto a sežeň veškeré dokumenty." Hmpf... Jako by chtěl, abych s ním i spal. Nejspíš mi hodně věřil. Sam řekl, že ze všech 'ovcí' mě má nejraději. Jsem poslušný, vytrvalý a chytrý, proto mě ještě nezabil. Ostatní spackali jen nepodstatnou část mise a hned je zabili. Nechtějte vědět jak. Přivedou je do temné místnosti se jediným světlem, pod kterým stojí stůl z kovu. Ano, přesně ten, co se používá při pitvě, akorát s rozdílem, že má kožená pouta jako v psychiatrické léčebně. Pak ho na něm 'trestají' podle jeho činů. Vím, že jedna holka, jmenovala se Vorona, si neověřila informace a zabila, koho neměla. Ostříhali jí hlavu do hola a za její 'blbost' jí rozřezali lebku a nechali vytéct mozek. Jo, zní to celkem morbidně a já bych nerad, aby se něco podobného stalo mně.

Blonďák zvedl obočí. Úplně jsem mu z očí četl překvapení, jak někdo tak hezkej může být sám. "Vaše jméno?" Proč se sakra ptá, když to má v mailu, který jsem mu poslal?

"Kishitani Shinra." Promiň, Shinro, že jsem použil tvoje jméno, ale tobě už stejně bude k ničemu. Taky jsi udělal chybu a ta nebohá holka - Celty - to schytala s tebou. Slibuju ti, že na Vašeho syna dohlédnu.

"Dobrá, pane Kishitani... pro dnešek je to vše, odpoledne Vám dám vědět, jak jsem se rozhodl," postavili jsme se a podali si ruce.

"Děkuji," usmál jsem se na rozloučenou a odešel. Popravdě řečeno se mi ulevilo. Ale vždyť jsem nebyl nervózní, tak proč? Bylo to kvůli jeho pohledu. Celou dobu se na mě díval podezřívavě a v duchu se mi smál.

Shizuo

Po jeho odchodu jsem opět přistoupil k oknu. Myslí si, že o ničem nevím. Heh, idiot. Pořád jen lže a jednou mu to nevyjde. Jednou ho donutím říct pravdu, ale nejdřív si s ním pohraju. Než vyklopím, že vím, kdo je, měl bych zjistit nějaké informace o jejich mafii. Ne, že bych byl nějaký tajný agent, nebo tak, ale blízce s nimi spolupracuji od doby, co mi ta zkurvená mafie zabila bratra. Dalo by se říct, že pracuju tady a agenti mi jen posílají tajné dokumenty a informace. Pro ty nejtajnější si chodím primo k nim.

Před týdnem jsem se dozvěděl, že ta mafie má nasadit někoho do mé firmy, takže mi nasadily štěnice všude po kanceláři i do oblečení a všichni budou pečlivě odposlouchávat. Myslím, že kdybych ho poznal v soukromí, možná by se mi víc otevřel. Doslova.

Najel jsem na email, co mi přišel před pár dny a znovu si ho pročítal. Tak uvidíme, kdo z nás prohraje dřív, Shinro, pomyslel jsem si a ušklíbl se. Musím z něj dostat informace, musím vědět všechno! Jejich sídlo, členy, šéfa, počet zabitých, co mají na účtu, prostě všechno! Pak bude pomsta moje. Všichni budou brečet, že mě kdy poznali.

Z mých vražedných myšlenek mě vytrhl zvonící telefon na stole. Ah, sakra... zapomněl jsem, že jsem v práci...

Ještě to odpoledne jsem mu napsal, že ho beru a jeho pracovní dobu. Chci ho mít co nejvíc po ruce a na očích. Budu ho pečlivě sledovat a počkám si, dokud neudělá chybu...

Izaya

Ačkoli jsem to nebral vážně, cítil jsem se nervózně. Celou dobu mu musím skákat kolem prdele a vyřizovat za něj sračky, co on odmítá dělat.

Otevřely se dveře výtahu, před nimiž mě uvítala nová kolegyně, jejíž jméno se jaksi rozplynulo v kyslíku. Ukázala mi, kde mám svůj koutek a co a jak funguje. Celkem jednoduchý. Když jsem se připravoval na tuhle misi, učil jsem se toho daleko víc. Dokonce jsem musel chodit na hodiny řečnění, abych i zněl vzdělaněji. Jakože mám za sebou vysokou školu...

Posadil jsem se na židli a zapnul počítač. Prý pan Heiwajima dlouho neměl sekretáře, takže tam bude nejspíš hodně práce k vyřízení. Ale přesně na to jsem se připravoval. Doufám, že mi zbude čas na setkání s otcem kvůli těm dokumentům. Vlastně ani nechápu, proč je chce. Týkají se celé té firmy a jejího řízení. Jediné, co by z toho měl by byly peníze, ale těch má dost a jak ho znám, po penězích ani tak nejde, takže to bude něco důležitého. Musím na to přijít...

"Shinro, volá tě šéf," oznámila mi kolegyně. Uložil jsem všechnu práci, co jsem stihl udělat za dvě hodiny, a neochotně jsem se zvedl. Jestli zase chce, abych mu uvařil kafe...!

Zaklepal jsem a vešel. "Šéfe?" seděl v křesle, na stole před nim ležely hromady papírů, které roztřizoval.

"Pojď mi pomoct, je toho hodně," řekl s cigaretou v puse. Mlčky jsem si sedl na gauč, on mi vysvětlil systém a dlouho jsme ty sračky přebírali. Nečetl jsem to,měl jsem to zakázaný, protože tohle je čistě věc vedení. Vím, že v misi mi to může pomoct, ale to bych musel pročíst důkladně, ne jenom co zahlédnu okem.

***

Po třech hodinách třídění už jsem necítil prsty na rukách, dokonce jsem se i pořezal. Šéf zaklonil hlavu a protáhl se. Vyčerpalo to i mě, jashinví, jak dlouho na tom celkově pracoval on. Čtyři hodiny? Šest? Celou pracovní dobu? Při pohledu na hodinky jsem zjistil, že jsem udělal hodinu a půl přesčas. Nevadí, nějaký ten peníz navíc se hodí.

"Promiňte, mám ještě spoustu práce," mírně jsem se poklonil a šel si zpátky sednout na své místo v koutku. Nebyl jsem ještě ani polovině a zdálo se, že ještě dlouhou dobu nebudu.

"Ty ještě nejdeš?" podivila se kolegyně už oblečená v jarní bundě s deštníkem v ruce.

"Mám toho ještě hodně, odejdu nejpozději v osm," podíval jsem se na hodinky. Půl šesté, aspoň trochu času mi zbývá.

Bohužel můj plán nešel, jak jsem představoval. "Shinro," oslovil mě šéf. Lekl jsem se, až jsem málem sletěl z židle. Však za to jednou zaplatí, parchant.

"Myslel jsem, že už jste odešel," řekl jsem a vrátil se k práci.

"Čím to, že jsi tak pracovitý? Mám to brát jako snahu ukázat, co v tobě je, nebo takhle pracuješ pořád?" zasmál se. V tu chvíli jsem si nebyl jistý, co mám odpovědět. Ještě nikdy jsem takhle nepracoval, takže nevím, co od sebe čekat. Pravda ale byla, že mě ta práce bavila, i když jsem tu první den a mám toho nasmolenýho hned tolik.

Shizuo

Překvapilo mě, s jakým zapálením se do toho všeho pustil. Přidělil jsem mu i práci, co sice byla hotová a schovaná v archivu, ale to on nevěděl. Chtěl jsem si ho otestovat, jak dlouho tu vydrží. Ale zase na něj nesmím být zlý.

Dobrých pár minut jsem ho sledoval, jak ťuká do klávesnice a nakonec jsem ho oslovil.

"Baví mě to, tak to prostě jen chci udělat," odpověděl mi prostě.

Přetočil jsem očima. Tímhle tempem zkolabuje a o to nestojím. Přišel jsem k němu, uložil mu to a vypnul počítač. Nechápavě se na mě díval, možná trochu naštvaně. "Zvu tě na skleničku," řekl jsem s jednou rukou v kapse a druhou jsem držel kufřík.

"Nepiju," odpověděl mi prostě a všechny papíry složil na hromádky, aby se k tomu mohl zítra vrátit. "Ale děkuju za pozvání."

"Tak kafe nebo něco," nabídl jsem první, co mě napadlo. Vlastně to byl skvělý nápad, aspoň se s ním víc seznámím.

Chvilku na mě koukal jak vykolejená sova, pak s úsměvem souhlasil.