Všechno krásné bývá špatné 4

---

Izaya vypadal, že ji taky umí, vlastně měl lepší přízvuk než já. No jo no, někdo má prostě čas se flákat.

Po skončení písničky jsme se rozvalili na pohovku a vydýchávali. Izaya zase vypadal, že bude spát.

"Kdybych tušil, že to umíš takhle rozjet, nikdy bych se tě nepokoušel zabít," uchechtl jsem se.

"Sračky," zasmál se a zavřel oči.

"A teď něco pro zamilované!" ozvalo se z rádia a spustila se pomalá romantická sračka. Snaží se mi život něco naznačit?

"Měl by sis jít lehnout," zase jsem mu poradil a vstal. Místo zametení jsme všechen ten bordel rozvířili okolo a chtěl jsem to napravit.

"Chci tancovat," odmítl a vstal taky. Vzal mi z ruk smeták, který s ránou dopadl na zem. Chytil mě kolem krku, druhou rukou mi stiskl dlaň a dal se do pohybu.

"Neumím společenský tance," snažil jsem se vymluvit. Bohužel to byla pravda, vždycky jsem partnerce pošlapal nohy a nakonec to vzdal. Stejné to bylo i tady.

"Pravý čas se to naučit," zasmál se a pomalými kroky mě vedl. Neobešlo se to bez koukání na zem, abych mu nepošlapal nohy a chytil rytmus. Valčík byl celkem lehký, prostě jsem jen potřeboval vědět, kterou nohou se kam začíná.

Izaya mi dvěma prsty zvedl bradu, pak ruku vrátil na mé rameno. "Je neslušné nedívat se partnerce do očí," ušklíbl se. Partnerce, jo?

Úšklebek jsem mu opětoval a natiskl ho víc na sebe, to už jsem se dostal do noty, a začal s ním tancovat po celém jeho obýváku. Líbilo se mi to, že jsem nedokázal přestat. To teplo, které z něj sálalo mě přitahovalo. Jeho úsměv, když udělal nedokonalou piruetu a přitom mi kroutil prstem. Všechno to působilo tak nějak... uvolněně.

"Shizu-chan!" smál se a přebral iniciativu. Točili jsme se skoro na místě a velkou rychlostí. Když jsem se nedíval na jeho smích a očima zabloudil jinam, zamotala se mi hlava. V rádiu už dávno hrála jiná písnička.

Pustil jsem ho, protože už jsem sotva stál. Nevěděl jsem která bije a kam se mám naklonit, abych nespadl, jenomže tomu jsem prostě nezabránil. Ležel jsem na zemi a musel jsem vypadat hodně opile.

Izaya o mě zakopl a nepřestávající se smát spadl na mě. Okamžitě jsem se ho snažil zachytit. Ne proto, že by mě to nejspíš bolelo, ale aby si neublížil on.

"Seš v poho?" ptal jsem se hned. Když jsem viděl na jeho tváři úsměv, zase jsem si oddechnul a snažil se uklidnit svou hlavu. Ještě se mi točil svět.

"Nikdy mi nebylo líp!" vykřikl nadšeně a opřel se o moje ramena. Kdybych ho neviděl, nevěřil bych, že na mě ležel. Zajímalo by mě, kolik vážil, nebo jak dlouho nejedl. Ani se nedivím, že nemá žádnou sílu. "Shizu-chan?" zeptal se Izaya. Vypadal dost překvapeně. "Proč se na mě tak díváš?"

Uvolnil jsem obličej a uvědomil si, že jsem se tvářil starostlivě. Sakra, co to se mnou je?! Nebo spíš, co to se mnou děláš, Izayo? Nenávidím tě, pohrdám tebou, tak proč mám o tebe takový strach?! Nejraději bych tě zabil, ty hnusná vši! Za všechno, co jsi mi kdy provedl, by sis zasloužil umřít pomalou bolestivou smrtí!

Jenom jsem si odfrkl a shodil ho ze sebe. Co so myslí, že dělá? Snaží se mě znovu svést, abych mu zase dal klíč? Tohle na mě platit nebude, Izayo, už ne, protože jednou bylo víc než dost. Si myslíš, že když mas tak hezkou tvářičku, že můžeš všechno? Hm, na to ti neskočím.

"Shizu-chan je na mě tak zlý..." našpulil pusu a dělal uraženého. Já, že jsem na něj zlý?! Taky jsem ho mohl nechat chcípnout ve vaně!

Pak jsem se zarazil. Je to přesně to, co myslel? Zlý? Chtěl umřít a já mu to překazil. Proto jsem... zlý? Tím, že mu zachráním život?

Z přemýšlení mě odtrhl můj žaludek volající o potravu. Jo, vlastně. Staral jsem se o tuhle veš, že jsem zapomněl jíst.

"Počkej chvíli!" vypískl nadšeně Izaya a běžel do kuchyně. Že má tolik energie po takovém tanečním výkonu. Hmpf, parchant. Nebo ho prostě jen baví vaření.

Zvedl jsem se a ještě dozametl tu špínu, co jsem stihl smést na hromadu, pak jsem smeták i prachovku uklidil. Nakonec jsem i pověsil prádlo a dal prát další várku. To už mi do nosu bila vůně oběda. Hm, nemusel jsem hádat, co se mi připravovalo, bylo to jednoznačně kari. Hmmm... A s rýží...

Nos mě zavedl do kuchyně, kde Izaya nandával na talíře, které pak odnesl na stůl. Abych osadu řekl, celkem jsem se bál, jestli tam nedal jed, aby se dostal z bytu. I přesto jsem sedl na židli a vzal do ruky vidličku. Podle pohledu, co na mě Izaya vrhal, jsem měl chuť s tím třísknout o zeď. Nemohl se dočkat, až ochutnám. Přece jenom mě chce otrávit...?

Nejistě jsem nabral ždibec a strčil si ho do pusy. Čekal jsem, kdy se začnu svíjet v křečích, ale místo toho se mi rozšířily zorničky. Tak dobré jídlo jsem neměl ani nepamatuju!

"Jaké to je?" zeptal se opatrně. Jeho porce zatím zůstala nedotčená. To já jsem tu svou už měl dávno v žaludku a šel si přidat. Buď jsem měl velký hlad, nebo to bylo prostě skvělé. Ehm... bylo to obojím.

"Je to skvělý!" pochválil jsem ho a už se krmil.

Rozzářila se mu očka jako malému dítěti a jemně se usmál. To mě přivedlo do rozpaků. Někdy prostě nevím, co si o něm myslet, když takhle mění osobnosti. Fajn, nebudeme z něj dělat schizofrenika.

Spokojeně si dal první sousto do pusy. Pak se ale něco v tom jeho malém geniálním mozečku zvrtlo. Vidlička spadla na zem a on se s nechutí díval na talíř před sebou.

"Izayo?" zhrozil jsem se. Byl opravdu děsivý, jako by chtěl to kari zabít.

"Je to hnus!!!" vykřikl a talířem hodil o zeď. V očích se mu zračil vztek.

"Hej, uklidni se!" Na nějaké přesvědčování, že to hnus není, nezbyl čas. Prozatím. Rychle jsem ho chytil, protože se s vražedným pohledem přibližoval k hrnci plným kari. Tak chutné jídlo a on by ho vyhodil? Co mu přeskočilo? Postavil jsem ho v obýváku, ale pořád jsem ho držel. "Hej!" křikl jsem. To už jsem měl nervy v kýblu. Okamžitě se mu ve tváři mihl strach. Popravdě jsem nepočítal s tak velkou agresí, proto mě to trochu zaskočilo. Ale doteď bylo všechno v pohodě, tak co se mu nelíbilo? Že by jindy vařil líp a teď si myslí, že není tak skvělej? Takže má vztek sám na sebe... "Říkám ti, že mi to chutná, není důvod to vyhazovat," mluvil jsem pomalu, aby to stihl zaregistrovat. "Rozumíš?" nakonec jsem pozvedl obočí.

Beze slova se zhroutil. Kdybych ho nechytil, skončil by na zemi. Vzhledem k tomu, že se ani nesnažil stát, jsem ho opatrně položil a klečel u něj. Opíral se o lokty a jeho dech zněl, jako kdyby se snažil zklidnit, ale zároveň se snažil nerozbrečet. Pokud to měl být účel, tak fungoval skvěle. Ani já se nedokážu takhle uklidnit. Vlastně se nedokážu uklidnit vůbec.

"V pohodě?" starostlivě jsem mu položil ruku na rameno.

"...jo..." řekl ztěžka a pokusil se vstát bez mé pomoci. Pro jistotu jsem přece jenom byl ostražitý, ale on to zvládl. "Promiň." Eh?! On se mi omluvil?! Poslední dobou z něj padají slova, která bych ani za mák nečekal. Především mířené na mou osobu. "Shizuo..." vždycky, když mě takhle oslovil, věděl jsem, že přijde vážný rozhovor. "Vzdej to. Já to nezvládnu..."

"Co?" zamračil jsem se a zase se naštval. "Takže tohle všechno bylo zbytečné?!" zakřičel jsem na něj a donutil ho se na mě podívat. Všechna ta trpělivost, ta starost, úplně všechno?

"Neprosil jsem se tě o pomoc!" křikl nazpátek.

"Ale ty ji potřebuješ! Copak se nevidíš?! Jsi jenom ubožák!" Při posledním slově procitl a uvědomil si, co mu tu celou dobu říkám. "Ale ty to zvládneš," chytil jsem mu tváře do dlaní a jemně se usmál. Vím, že mu křikem moc nepomůžu, musím mu ukázat i světlou stránku.

Párkrát přikývl a hlavu sklopil. Čekal bych provinilý výraz, ne lhostejný. Pak očima zavadil o mé zápěstí. Dost mi krvácelo a zaschlá krev nevypadala zrovna hezky.

"Zavážu ti to," řekl a došel pro lékárničku. Nějak jsem zapomněl, že mi prokousl zápěstí. Ale až tak to nebolí a vlastně jsem rád, protože to byl důkaz, že mu zbyla nějaká síla.

Seděli jsme na pohovce a on mi čistil ránu. Mohla se do toho dostat nějaká infekce, třeba jed z jeho zubů, kdoví. Když na to nastříkal desinfekci, zaťal jsem zuby a výhružně zavrčel. Štípalo to jak šlak. Ale snažil jsem se tvářit, že to nic není už jenom proto, že Izaya zažíval to samé akorát pětkrát horší. Ještě by se povyšoval, že je větší chlap než já. Hmpf.