Všechno krásné bývá špatné 3
Pak jsem ale uslyšel výkřik. Nebylo pochyb, že patřil Izayovi, ke mně se však donášel z velké dálky. Byl v nějaké hale, či co, tak to alespoň znělo.
Rozhlížel jsem se. Odkud to jenom vycházelo? Pak jsem si všiml menšího otevřeného okýnka. Sehnul jsem se, abych viděl, kam vede. Podzemní parkoviště, kde kromě pár aut nebyl vůbec nikdo. I přesto jsem slyšel výkřiky a smích. Neváhal jsem, díru ve zdi ještě zvětšil, abych se dostal dovnitř, a utíkal za tím hlasem. Čím dál jsem šel, tím větší špíny se kolem povalovaly. Mělo mě hned napadnout, že si půjde škemrat k feťákům. Nějak jsem ale tento návrh zamítnul, prostě jsem tomu nechtěl věřit.
Oni měli drogy všeho druhu, patřily mezi ně i různé léky, které zneužívali.
Pod nohama mi cákala voda. Pochopil jsem, že sem normální lidé nechodí. Bylo tu plno jehel, některé ještě se zaschlou krví, malé sáčky od heroinu a jiných sraček. Ze všech koutů byla cítit moč, že se mi chtělo zvracet.
Když jsem uslyšel další výkřik, zastavil jsem se. Bál jsem se, protože jsem od nich byl ani ne pět metrů, už stačilo jen zahnout za roh a uvidím všechny ty ubožáky, včetně toho největšího. Srdce mi splašeně bilo, svět se zastavil. Každý krok trval neskutečně dlouho, všechny zvuky utichly. Jen mé srdce bilo, jako by se mělo najednou zastavit. Všechno bylo zpomalené.
Udělal jsem nakonec jen pár kroků a obličej se mi zkřivil hrůzou. Stál jsem tam jak solnej sloup, v ruce držel Izayovu bundu a šokovaně koukal na Izayova zkrvavená záda. Byl spoutaný za ruce a kvůli tomu visel nad zemí. Stál na špičkách, aby se alespoň trochu nadzvedl a řetězy ho tak neřezaly do zápěstí. I tak ale bylo pozdě, měl ho celé zkrvavené.
"Jaký to je?!" křičel jeden z těch chlápků. Přiložil špičku nože k Izayovým zádům a rychlým pohybem ruky mu vytvořil další ránu. "Jsi vůbec Orihara, ty nulo?!"
Hromadil se ve mně vztek. Cítil jsem, že se tentokrát nebudu moct ovládat a nejspíš je pozabíjím. V tu chvíli se ze mě stával vraždící nástroj...
"Heiwajima!" všiml si mě jeden z nich. Strachy už se klepal a couval dozadu, dokud nenarazil na zeď, po které se svezl.
Ostatní si nejdřív jen odfrkli, že mu LSD leze až příliš na mozek, protože je začátečník, když mě ale uviděli i oni, zhrozili se.
"Víte, že když rány prohloubíte, zabijete ho?" začal jsem hledat důvody, proč jim ublížit, jak jsem to dělával pokaždé, když jsem se chystal někomu zmalovat ciferník. "A když ho zabijete, musíte počítat s tím, že já zabiju vás. On zemře jedině mojí rukou," říkal jsem klidně a přibližoval se k nim. Ve skutečnosti mě ovládlo šílenství. Nepřemýšlel jsem. Jediné, co se mi honilo hlavou bylo: Zab je! Zab je všechny! "...to ví i malé dítě..." pošeptal jsem nakonec. Odhodil jsem bundu na zem a vrhl se na mě. Vždycky jsem v sobě hledal klid, abych nikoho smrtelně nezranil, tentokrát mi to bylo jedno. Vlastně to byl můj účel. Zabít je.
Když jsem se díval, jak poslednímu tekla krev z rozbité hlavy, uslyšel jsem zařinčení řetězů. Jeden se mi zřejmě schoval, teď držel u Izayova krku nůž a vyhrožoval, že jestli ho nenechám v klidu odejít, zabije ho. Izaya sotva vnímal. Přivřenýma očima se díval do stropu a vypadal, že každou chvílí omdlí.
Postupně jsem se uklidňoval, teď jsem myslel na Izayovu záchranu. "Máš čtvrt minuty, abys mi zmizel z očí a celého života," zavrčel jsem nepříjemně.
Napočítal jsem do tří a už zdrhal. Neběžel jsem za ním, důležitější teď byl Izaya, ale k tomu jsem se taky nijak nehrnul. Tohle byla jeho vina, takže jsem ho ještě chvíli nechal viset, jen jsem si před něj stoupl a čekal, až zvedne hlavu.
"Nazdárek... Shizu... n..." řekl s úšklebkem a podíval se na mě. Určitě ho to stálo hodně síly, kterou ztratil spolu s krví.
"Je tohle to, co jsi chtěl?" zeptal jsem se povýšeně. Dával jsem mu hodně najevo, že chci slyšet, že jsem měl pravdu.
"To určitě," hlavu zase svěsil, ale úšklebek si ponechával. Čekal jsem, co z něj vypadne dál. Kromě slov vypadla slza. Druhá... třetí... "Shizu-chan..." kníkl a vzlykl. Vyděsilo mě to, protože jsem ho ještě nikdy neviděl brečet. I když jsem věděl, že si za to všechno mohl sám, litoval jsem ho. Upřímně jsem ho litoval, protože se dokázal takhle shodit a zahodil svůj mladý život. Vždycky ho bavil, tak co tak najednou? Říkával, že miluje lidi, baví ho je pozorovat, měl plno šílených nápadů, které mu procházely! Vždycky byl vítězem on! "...pomož mi..." zakňučel znovu. To bylo přesně to, co jsem chtěl slyšet. Uznává porážku a potřebuje mou pomoc.
Jedním pohybem ruky jsem zpřetrhal řetězy a on mi spadl k nohám, ale nesnažil se vstát. Byl moc zesláblý, že sotva koukal po místnosti. Opatrně jsem mu oblékl jeho bundu, abych mu neublížil ještě víc a vysadil si ho na záda. Nepátral jsem po tom, kde má triko, určitě bylo na kousky kdesi v té špíně, odkud jsem ho nesl pryč. Pokud byl celý týden tam, nedivil bych se, kdyby se zcvoknul. No, on byl cvokem už od doby kamenné.
Tiskl se k mým zádům a klidně oddechoval. Lidé se za námi otáčeli a nevěřili svým očím. Neřešil jsem je.
Seděl jsem na jeho posteli, na nočním stolku jsem měl položenou mísu s vodou. Hadrou jsem mu jemně čistil rány na zádech, proto občas sykl. Naštěstí nebyly moc hluboké, ti lidi byli asi hodně zfetovaní, když mu nedokázali víc ublížit.
Dal jsem Izayovi do pusy svou ruku a poradil mu, že hlavně nesmí ucuknout. Nevěděl, co ho čeká, dokud jsem mu na záda nezačal stříkat desinfekci. Křičel bolestí a stisk zubů nepovolil ani na chvíli. Mně to nebolelo, i když mi tekla krev a on ji teď nespíš polykal.
Proč se pro něj tak obětovávám? Měl bych ho nechat chcípnout. Něco ale uvnitř mě mi říkalo, že mu mám pomoct. Vždycky mě lidi viděli jako zrůdu, ale já chtěl být dobrý člověk. Kdykoli jsem měl možnost, pomohl jsem, ať šlo o blbý nákup stařeny. Vyloudil jsem i milý úsměv, ale ona stejně utekla. Každý se mě bál a za to jsem se nenáviděl. Je možné, že se po tomhle dočkám vděku? Od Izayi těžko, ale už si řekl o pomoc, což bylo taky nemyslitelné.
"Posaď se," poručil jsem mu a pomohl mu. Opíral se rukama o postel, aby neztratil rovnováhu. Já mezitím vytáhl obvazy a pomalu mu je obtáčel kolem těla. Nezapomněl jsem se ho i dotknout. Měl tak bledou pokožku, až jsem si myslel, že je mrtvý. Fascinovala mě. "Kolik toho v sobě máš?" zeptal jsem se, ale dál se soustředil na obvazy.
"Už týden jsem si nevzal jedinou," přiznal se a mně spadla pusa na zem. S tak těžkou závislostí se dokázal ovládat? Wow... Ovšem ještě zbývá otázka, jestli prostě jen neměl příležitost se k drogám nějak dostat. Neptal jsem se, neměl jsem na co.
"Hele," povzdechl jsem si, když jsem skončil, "jestli chceš opravdu pomoct, musíš se snažit hlavně ty, rozumíš?" pozvedl jsem obočí. Seděl ke mně bokem s hlavou provinile svěšenou a přikývl. Pokud se nebude snažit sám, pak to bude zbytečné.
"Dobře... Teď se prospi, ztratil jsi dost krve," vzal jsem mísu s hadrou a odešel. Vodu jsem vylil do dřevu, hadru opláchl a dal na topení sušit. Opřel jsem se o kuchyňskou linku. Co se to se mnou jenom děje? Vždyť pomáhám svému nepříteli. Ale ten pocit, že mě někdo potřebuje, je blažený. Určitě je to kvůli tomu pocitu.
Nějak jsem neměl co dělat, tak jsem rozhodl zabavit se úklidem. Až teď jsem si všiml, že je být celkem prázdný a zaprášený. To by nebyl tak velký kámen úrazu na rozdíl od koupelny. Muselo se tam stát hodně věcí, protože takhle zasranou ji nemám ani já. V bílé vaně byly místy šmouhy od krve, nejspíš z našich bojů. Kolem plného koše na prádlo hromada špinavého oblečení. Tak fajn. Nejdřív jsem ho roztřídil a jako první dal do pračky bílé oblečení. Mezitím, co se to pralo, začal jsem s zdrhnutím vany.
Po dvou hodinách jsem už stál v prostorném obýváku a zametal místa, kde nebyl koberec. Samozřejmě u toho nesměla chybět hudba a můj skvělý tanec. Tancoval jsem se smetákem jako partnerem, ale zároveň mi sloužil jako mikrofon. Na očích jsem měl své sluneční brýle, zato mi chyběly kalhoty. Tancoval jsem jen v košili, trenkách a ponožkách. Ještěže ten skrček spí.
Nebo jsem si to alespoň myslel. Po dokonalém skluzu skončila i písnička a já se svalil na zem. Byl jsem udýchaný a i trochu vyčerpaný, ale zato pobavený. Ve svém bytě nemám takovou příležitost, protože bydlím skromně. Nepotřebuju byt jak pro celou rodinu.
Uslyšel jsem potlesk a lekl se. Kurva, viděl mě! Nahoře stál Izaya a pobaveně tleskal.
"Asi ti došlo, že tě teď musím zabít," zavrčel jsem a rychle se zvedl.
"To mi došlo už před pár lety, Shizu-chan," ušklíbl se a sešel schody. "Pomůžu ti," nabídl se a vzal prachovku.
Z rádia se začala ozývat další rocková hudba z osmdesátých a devadesátých let. Izaya utíral prach, do toho si zpíval a vrtěl prdelí. Vím, že bych se na něj neměl takhle dívat, ale připadal mi tak strašně šukézní v tu chvíli.
Když se odvážil on, odvážil jsem se i já. O pár minut později jsme hráli na neviditelné kytary a řvali na celej barák. Nedivil bych se, kdyby na nás začali bouchat sousedi, ale to se naštěstí nestalo.
"Still like that old time rock and roll! The kinda music just soothes the soul! I reminisce about the days of old! With that old time rock and roll!" zpívali jsme zároveň. Tahle byla dost populární, takže stačilo jen přepnout stanici a umíte ji nazpaměť. Jako... angličtina mi skoro nic neříká, ale tuhle písničku umím celou nazpaměť.
Představte si celou tu tancující situaci nějak takhle :DD
Komentáře
Okomentovat