Všechno krásné bývá špatné 2

---

Když se uklidnil a vydýchával se, položil jsem si otázku. Můžu ho už pustit? Raději jsem ještě počkal.

Díval se na mě s nenávistí. Já na něj taky. "Už v poho?" zeptal jsem se ironicky.

"Hmpf," odvrátil hlavu do strany. To co jsem viděl byl... stud? Uznává porážku? Tak toho musím využít... Doširoka jsem se usmál, že si toho všiml i on a jeho tváře nabraly růžový nádech. Oh, jak byl roztomilý. "Co ti je k smíchu, do prdele?!" zařval.

"Přiznej, že jsi prohrál," poručil jsem mu, ale on na mě jen vyvalil oči.

"Hovno! Nevyhrál jsi! Ještě ne!" prskal po mně a znovu se zmítal. Tentokrát mi to už lezlo na nervy. Řev by na něj neměl účinek, takže tím ho nezklidním. Ruce mu pustit nemůžu a kdyby mu je chytil do jedné, tak ho jistojistě neudržím. Jediné, co mám volné, je hlava. Dát mu čelíčko a uspat ho? Ne, vyspanej je dost.

Zapřemýšlel jsem se tak moc, že jsem na něj úplně zapomněl. Už byl klidný. Zcela. Ve tváři mu hrál lhostejný výraz, kterým se díval kamsi do boku.

"Nechej mě ti pomoct," žádal jsem ho. Ještě nikdy jsem se k němu takhle nechoval. Ehm... vlastně jsem se k němu nikdy nechoval jinak, než jako nepřítel k nepříteli.

"Huh?" pozvedl obočí. Nechápal mě a já jeho. V moment, kdy jsme na sebe jen tak hleděli, mezi námi cosi proběhlo a zaregistrovali jsme to oba. Jako by mezi našima očima proběhla nějaká... jiskra, nebo co. Zničehonic mi připadal tak... hezký... roztomilý... až teď jsem si všiml, že vypadá jako kluk, jen jeho výška ho dělá starším.

Než jsem si uvědomil, co dělám, přiblížil jsem se k němu. Byl jsem zvědavý, jak chutnají jeho rty. Jsou tak úzké a červené...

I Izaya se natahoval ke mně. Oči měl zavřené, já jen přivřené. Cítil jsem jeho dech na mých rtech. Nedokázal jsem přemýšlet, doslova mě okouzlil.

Nakonec jsem naše rty spojil v nevinnou pusu. Byl to jenom test, jestli mě nebude chtít zabít (i když jsem věděl, že chce). Neprotestoval, právě naopak - čekal, dokud neudělám další krok. Jeho přání jsem mu splnil a začal mu ústa plenit jazykem a on mi polibky vroucně oplacel.

Přetočil se nade mě a převzal nadvládu. Využil toho, že jsem povolil stisk. Rukama mi zajel za lem kalhot a přes trenky mi pohladil přirození. Sakra, kde se to naučil? To je skrytý pornoherec?

Odtrhl se do mých rtů a zadíval se mi do očí. Byl vzrušený, to jsem na něm poznal hned.

"Jdu pro lubrikant," spěšně vstal a zmizel za dveřmi. Nezbylo mi nic jiného, než ležet a čekat. Nebyl jsem ale ještě natolik vzrušený, abych ho do něj zasunul. Bude se muset snažit víc.

Před oči se mi stále vkrádala vize jeho vzrušeného obličeje. "Jdu pro lubrikant..." Řekl to tak nenuceně a... Počkat! Co to dělám? Tímhle mu nepomůžu a navíc jsme nepřátelé. Co by si o nás pomysleli lidi venku? Už vidím ty titulky v novinách: "Dva největší nepřátelé v Ikebukuro se stali milenci!" Bleh!

Po pár vteřinách jsem šel za ním. Určitě šel do koupelny, ale udivilo mě, že se ještě nevracel. Už by měl být dávno zpátky.

Pak jsem ho zahlédl dole, jak prohledává šuplíky všude možně. Došlo mi, že nehledá lubrikant, ale něco od jeho svobody. Až teď jsem pochopil jeho záměr. Svedl mě, aby mohl zdrhnout. Jenomže to se mu nepovede.

"Hledáš něco?" ušklíbl jsem se a opřel o zábradlí. Hned na mě upřel svůj překvapený výraz, pak se zamračil. Nejspíš pochopil, že ztráta klíče není náhoda a vězím za tím já.

"Dej mi ten klíč," řekl výhružně. Na očích mu šlo vidět čiré zoufalství.

"Až budeš v pohodě a to teď nejsi," strčil jsem si ruce do kapes, abych vypadal cool a povýšeně. Zároveň jsem si hrál se zmiňovaným klíčkem. Tohle mě bavilo. Vždycky to byl on, kdo se smál mně, teď se ale karty obrátily.

"Zavolám policii," vyhrožoval dál. Věděl jsem, že to neudělá, i kdyby to myslel vážně. Kdyby sem přijela policie, musela by ho vyslýchat, což on nenáviděl. Navíc si myslím, že nemá zrovna čistý rejstřík. A pak tu jsou média. To by mu na náladě taky nepřidalo, což?

"Směle do toho," smál jsem se. Byl jsem zvědavý, co udělá.

Jak jsem předpokládal, jenom zaklel a vymýšlel nový plán. Než ale stačil něco vymyslet, chytil se za břicho a trochu se sklonil. Podivil jsem se, co to vyvádí, taky mě napadlo, jestli mu něco není, ale on se na mě jen podíval a odkáčel si do kuchyně. Áha... celou tu dobu měl hlad.

Jenom jsem se ušklíbl a šel za ním do kuchyně, kde jsem se posadil na židli a sledoval ho. Předstíral, že mě ignoruje, ale šlo na něm vidět, že je z mé přítomnosti trochu mimo. Nemusel jsem nic dělat a už jsem ho znervózňoval? To si nechám líbit...

Z lednice vytáhl dvě vajíčka, která rozklepl na pánev.

"Chci čtyři," oznámil jsem mu. Jenom na mě vrhl zamračený pohled a vytáhl další čtyři vejce. "A sklenici mlíka," poručil jsem si. Zhluboka se nadechl a vydechl, pak přede mě postavil sklenici a nalil do ní bílou tekutinu. Udivuje mě, že mě takhle obskakuje a ještě mě neposlal do prdele. "Chleba?"

"Na to ti seru!" Nějak jsem tušil, že to přijde. S úšklebkem jsem si ho podal sám a sám taky ukrojil, protože se mi služka začala vzpouřet. "Za chvilku budou ty dvě," oznámil mi chladně a vrátil se k plotně.

Mezi námi nastalo hřbitovní ticho. Bylo děsivé. Ze všech čtyř stěn se ozýval zvuk smažících se volských ok a jeho zrychlené dýchání. Když jsem se na něj pozorněji zahleděl, všiml jsem si, jak se mu podlamují kolena. Byl opravdu hodně unavený a přemáhal se, aby neusnul. Vstal jsem a sebral mu obracečku z ruky, přičemž jsem chytil i jeho ruku.

"Dodělám to," nabídl jsem se. Podíval se na mě s otázkou v očích, pak nakrčil obočí a posadil se ke stolu. Vzal si mou porci, dokonce i chleba, co jsem si ukrojil a začal jíst. Na očích jsem mu viděl, že by si to nejraději celé nacpal do krku, jaký měl hlad.

Přistihl jsem se, jak se usmívám. Rychle jsem se otočil zády k němu a kontroloval vejce. Co to mělo být? Že by mě nějak poznamenal ten polibek? Blbost...

Po pár minutách jsem měl hotovou i svou porci. Sice nebyla tak dokonalá jako ta Izayova, ale mohl jsem se pochválit. Podařilo se mi to nespálit.

Ty dva talíře jsem hned umyl, než se to všechno nahromadí.

"Bolí mě hlava..." postěžoval si Izaya a promnul si čelo. Moc dobře jsem věděl, kam tím míří.

"Žádný prášky."

"Kurva, Shizuo, naval je!" vyjekl zoufale.

"Hlava už nebolí, co?" uchechtl jsem se. "Všech jsem se zbavil, takže se budeš muset obejít bez nich," zopakoval jsem mu a šel do obýváku se dívat na nějaký film. On hned přilezl a stoupl si před televizi, abych nemohl vidět. Povzdechl jsem si nad jeho neústupností. Vypadal, že chce něco říct, ale jaksi nenacházel slova.

"Kreténe!" zakřičel jediné slovo a rychlým krokem šel do ložnice. Teď vážně... to mě mělo urazit? Po všech těch nadávkách a přirovnáních? Hmpf...

V telce nic nebylo, tak jsem ji vypl a šel za ním. Chvíli jsem poslouchal za dveřmi, pak jsem vstoupil, protože bylo ticho. Nikde nebyl. Když jsem udělal první, uděřil mě něčím do hlavy. Parchant jeden!

Začal mi šmátrat v kapsách, než jsem se vzpamatoval z bolesti, už ho držel v ruce. Jeho plán ale padl hned na začátku. Podrazil jsem mu nohy a klíč mu zase sebral. Prali jsme se dobrých pár desítek sekund, dokud jsem na něm nezůstal sedět jako ráno. Klíč jsem odhodil daleko od nás, aby teď nepřekážel, a znovu mu chytil ruce, tentokrát silněji.

"Kam bys šel?!" zařval jsem na něj.

"Do toho ti je hovno!" prskl po mně.

"Vzpamatuj se už! Nevidíš, jak se chováš?! Opravdu chceš, aby se z tebe stala taková nicka?! Taková špína?!" křičel jsem po něm a doufal, že dostane rozum. "Tohle nejsi ty, Izayo! Ničíš svůj život pro nic! Kazíš si pověst!" při poslední větě si nejspíš uvědomil, co jsem se mu celou dobu snažil říct. Tohle opravdu není řešení.

Vím, že pověst je pro něj vším a tímto by ji jenom shodil. Každý by si a něj ukazoval jako na trosku, co dříve byla navrcholu. To by nechtěl.

"Proč to děláš?" zeptal se chladně a tím mě zaskočil. Tuhle otázku jsem si musel položit i já. Proč?

"Protože Shinra-"

"Kecy! Kdyby ses dozvěděl, že jsem bezbranný, bez váhání bys mě zabil! Tak proč?! Co tě k tomu vede, do prdele?!"

"Já nevím!" Zhluboka jsem dýchal. Nedokážu se v sobě vyznat, nedokážu lhát sám sobě. Řekněte mi někdo, proč tohle dělám... Vždyť ho nenávidím! Je to můj nepřítel! "Tsk!" pustil jsem ho a podal mu klíč. "Běž si, ale ujišťuju tě, že to nebude tak bezvadné, jak si myslíš."

Nechápavě se na mě díval. Zvedl se a už běžel pryč. Kurva, co jsem to udělal? Teď abych ho hledal po městě a hlídal, aby si náhodou nesehnal svou drogu. Však co. Pak přileze, že chce, abych mu pomohl.

Když jsem v bytě osaměl, na hrudníku jsem cítil jakoby zátěž. Čím to bylo? Nijak jsem po tom nepátral a raději si zkontroloval ránu na hlavě. Naštěstí z toho krev netekla, ale bouli jsem měl pořádnou.

Uběhl den... dva... nakonec celý pracovní týden a ještě se nevrátil domů. První tři dny jsem se uklidňoval, že se o sebe nějak postará, je přeci dospělý a navíc je to Izaya, pak jsem ale začal mít obavy. Tohle už není normální a přestává se mi to líbit. Volal jsem lidem, kteří ho mohli zahlédnout, ale marně. Shinra ho nedivěl, dokonce ani Celty o něm nic nevěděla. Byl jsem tak zoufalý, že jsem se ptal i na chatu Dollars. Vyvolal jsem tím menší poprask, o kterém si nejspíš za chvíli budou všichni povídat na dalších pár týdnů dopředu, jestli ho nenajdu. To mě ale nijak netrápilo, může si za to úplně sám.

Když jsem obvolal všechny, kdo by ho mohli vidět a neviděli, byl jsem ještě zoufalejší. Rozhodl jsem se ho najít sám. Běhal jsem po ulicích Ikebukura a hledal ho. Dokonce jsem často zavítal i do těch nejtemnějších koutů města, abych ho našel, ale neobjevila se jediná stopa. Ptal jsem se i lidí na ulici a snažil se vypadat alespoň naštvaně, aby si nemyslel i, že mám o něj strach, ale právě, že ho chci zabít. Heh, zmetek jeden. Kdybych chtěl, zabil bych ho už dávno.

Na chvíli se ale pozastavím nad svými myšlenkami. Když tak přemýšlím, nikdy jsme nebojovali na život a na smrt. Kromě zlomenin a otřesů mozku jsem mu nezpůsobil žádná vážnější zranění. Už tolikrát jsem měl jeho smrt na dosah, tak proč jsem povolil? Že bych...? K němu...? Co pak znamenal ten polibek?

Než jsem si stačil srovnat všechny myšlenky a hlavně pocity, zahlédl jsem koutkem oka cosi podezřelého. Viselo to přes okraj kontejneru v jedné slepé uličce, odkud nebylo úniku ani vrchem. Přišel jsem blíž a předmět si ve tmě pořádně prohlédl.

To je ta jeho přiteplená bundička! Srdce mi poskočilo radostí, konečně jsem našel nějakou stopu! Ale... kam dál? Nikam jinam se odtud dosra nedalo, leda, že by uměl létat.