Všechno krásné bývá špatné 1

Tak tu máte první díl :)

Popravdě... Mám teď ještě horší období, než předtím. Ale v psaní nepolevuju! :D Snažím se připravovat na přijímačky a navíc mě čeká olympiáda z francouzštiny -.-"

Užijte si první díl ^^

---

Běžel jsem do jeho bytu se strachem v očích. Když jsem ale otevřel dveře a viděl, že je byt prázdný a nedotčený, chtěl jsem odejít, ale zastavil mě šum z koupelny. Přes supění, jak jsem rychle běžel, jsem ho sotva slyšel a ptal se sám sebe, jestli se mi to jen nezdá. Nečekal jsem a běžel po schodech nahoru se přesvědčit. Čím blíž jsem byl, tím víc bylo zřetelné, že je pouštěná voda. Dveře byly zamčené, což mě trochu znepokojilo. Ještě několikrát jsem stlačil kliku, než jsem ji utrhl. To mě naštvalo, tak jsem ty dveře prostě vykopl. Oči se mi rozšířily hrůzou. Ve vaně, ze které přetékala voda, ležel Izaya. Kdyby neměl ruku přes okraj, nejspíš bych si ho nevšiml. Byl celý ponořený.

Ani na chvíli jsem nečekal a jal se ho vytáhnout. Byl promrzlý a nejspíš v bezvědomí. Spěšně jsem zastavil kohoutek a zkontroloval jeho tep. Zděsil jsem se, když jsem ho sotva cítil. Pootevřel jsem mu ústa a začal s resuscitací. Neuvědomoval jsem si, že ho vlastně i líbám, svého úhlavního nepřítele, ale v tu chvíli jsem mu musel zachránit život.

Rozkašlal se a přetočil na bok, aby mohl vykašlat vdechnutou vodu. Svou ruku jsem mu pohotově položil na rameno a nespouštěl ho z očí. Nejsem si jistý, ale myslím, že jsem ani nemrkl.

"Izayo?" oslovil jsem ho. Nejistota v mém hlase to změnila na otázku.

Neodpovídal, jen ležel na boku a zíral před sebe. Snažil se pobrat dech. Když už dýchal jakž takž normálně, zavřel oči a bolestně zaúpěl. Nedokázal jsem si představit, jak mu v té chvíli bylo.

Opatrně jsem ho zvedl do náručí a svlékl z mokrého oblečení. Nebránil se, protože spal, a vsadil bych se, že na to stejně nemá sílu. Osušil jsem ho, jak to jen šlo a nahého ho položil do postele pod peřinu. Pustil jsem topení na maximum, zavřel dveře, aby teplo neunikalo a sedl si k němu, jako by se měl každou chvílí probudit. Ale to se nestalo. Ústa měl otevřená, jako by byl ještě pod vodou, dýchal trochu zrychleně a třásl se zimou. Už jsem ale nevěděl, jak jinak ho zahřát. Měl na sobě dvě peřiny a pod ním byla deka.

Sáhl jsem na topení, které bylo stále studené. Že by nefungovalo? Nebo to jenom potrvá? Podíval jsem se na Izayu, kterému začaly fialovět rty. Zpanikařil jsem. Co teď? Zavolat Shinrovi, ať přijede? Ne, ne, ne, je špatný nápad volat doktora, i když se jedná o známého přítele. Určitě by ho poslal do psychiatrické léčebny, kde by jistojistě umřel. Vždyť tam umí leda tak vygumovat mozek.

Pak mě ale něco napadlo. Viděl jsem to v jednom dokumentu, kde lezli na nějakou horu a potřebovali se zahřát bez ohně. Trochu nejistě a rozpačitě jsem se začal vyslíkat, teda až na trenky, a vlezl si pod peřinu k němu. Přitáhl jsem si jeho chladné tělo k sobě. Snažil jsem se, abych mu zahříval co nejvíce hrudník. Byl ledový, že jsem se několikrát otřásl. Zimou i strachem, že mu selže srdce.

Na svých bocích jsem ucítil letmý dotek. Snažil se ke mně víc přitulit, aby získal co nejvíce mého tepla, ale byl moc zesláblý. Proto jsem se já přitulil k němu a sevřel ho ještě víc ve svém objetí. Zavřel jsem oči a snažil se usnout, ale marně. Moje srdce bilo zrychleně z toho šoku prožitého před chvílí.

Netuším, jak dlouho jsem ho zahříval. Možná několik hodin, čas ale ubíhal rychle, měl jsem totiž o čem přemýšlet.

"Uhn..." zasténal krátce Izaya a přetočil se na druhý bok. To bylo pro mě znamení, že už u něj být nemusím.

Tak, abych ho nevzbudil, jsem vylezl z postele a začal se oblíkat. V pokoji bylo už nepříjemně horko, tak jsem snížil topení na polovinu a odešel z pokoje. Myslím, že bude v pohodě. Až se vyspí, bude mu o hodně líp...

Mezitím jsem si stoupl k plotně a snažil se něco uvařit. Myslím, že obyčejné topinky s vajíčkem nebudou problém. Sice se mi to trochu připalovalo, ale nebylo to tak hrozné.

Uslyšel jsem dusot nad svou hlavou. To znamenalo, že se probral a jde nejspíš sem. Předstíral jsem, že jsem si ho nevšiml. Popravdě se mi znovu rozbušilo sdrce, protože jsem nevěděl, jak zareagovat. Mám mu říct ahoj? Ale to bude divný. Jako by nestačilo to, že tu jsem. Už tohle je divný.

"Shizu-chan," řekl místo pozdravu a posadil se na nedalekou židli. Nohy si přikrčil k sobě, objal je rukama a hlavu si položil na kolena. Čekal jsem něco jako "Co tu děláš?" a nadávky na mou osobu, ale choval se, jako by byl zvyklý na mou přítomnost v jeho bytě.

"Na," položil jsem na stůl před něj talíř s topinkou a volským okem. Nechápavě se podíval na jídlo, pak na mě. V obličeji měl ale lhostejný výraz. "Jestli chceš vidličku-"

"Nemám hlad..." řekl sotva slyšitelně a zahleděl se do stěny.

"Musíš jíst," připomněl jsem mu, kdyby náhodou zapomněl.

"Nechci..." trochu se zamračil a znovu zavíral oči únavou.

"Nemyslíš, že to přeháníš?" teď už jsem se mračil i já. Najednou mi nebyl jedno jeho stav. Kdykoli jindy bych se možná i radoval, že se pokouší zabít, možná trochu mrzelo, protože to nebude mojí rukou, ale momentálně mu chci pomoct.

Izaya jen zavřel oči a povzdechl si. "Proč jsi tady?" zeptal se tiše.

"Shinra měl o tebe strach a je momentálně pryč, tak mě požádal," zalhal jsem. Ve skutečnosti jsem se o něj bál. Bez něj by byl život nudný. Chyběly by mi naše každodenní boje a hádky.

"Aha..." řekl jednoduše a vstal od stolu. "Teď nemám hlad, možná zítra." Se zrychleným dechem a rozklepanýma nohama se dostal na gauč. Šlo na něm vidět, že se přemáhá, aby neusnul a snaží se soustředit na televizi. Hlavu sotva držel vzpřímeně, stejně jako otevřená oční víčka.

Sice jsem věděl, že jíst v tomto stavu je pro něj důležité, ale nebudu ho nutit. Dneska přimhouřím oči, ale zítra už bude jíst normálně, i kdybych mu to jídlo měl nacpat do krku.

Vzal jsem si talíř i s oběmi porcemi a sedl si za ním do obýváku. Snažil jsem si ho nevšímat, aby si nemyslel, že mám o něj starost, ale nemůžu popřít, že jsem ho koutkem oka kontroloval. Usilovně se soustředil na televizi a vsadil bych se, že neví, co v ní je.

"Jestli se ti chce spát, tak spi," oznámil jsem mu a on jenom zavrtěl hlavu.

"Teď jsem schopný spát i dva dny," vysvětlil mi, "a to není dobré." Na chvíli zavřel oči, protože se mu v nich objevily slzičky, jak ho pálily oči. Jenomže už je nedokázal otevřít. Usnul.

Vzal jsem ho tedy do náruče a odnesl do ložnice, aby se prospal. Měl bych jít alespoň umýt nádobí, ale zaujala mě jeho tvář. Když spal, nebyl tak pomstychtivý, připadal mi jako kluk. Tak klidný a mírumilovný.

Prsty jsem mu odhrnul vlasy z čela. Až teď jsem si všiml, jak dlouhé byly. Normálně je měl do půlky čela, teď mu spadaly do očí. Překvapilo mě, že jsou tak jemné a hebké. Skoro jsem je necítil.

"Uhm..." zavrněl Izaya nespokojeně. Pak se ale usmál.

Rozbušilo se mi srdce. Kromě jeho šklebů jsem u něj neviděl žádný upřímný úsměv. Vypadal kouzelně.

Když jsem si uvědomil, co jsem si pomyslel, zrudl jsem a odtáhl se.

Měl bych umýt nádobí...

***

Izaya měl pravdu, skutečně spal dva dny. Když spal dvacet hodin, chápal jsem to, ale když se to protáhlo celkově na třicet osm hodin a pořád se neprobíral, dělal jsem si starosti. Co když umřel ve spánku? Tep i dech měl normální, takže smrt je vyloučená. Stále jsem se uklidňoval, že je v pořádku. Přišlo mi ale divné, že nepotřebuje jíst ani jít na záchod.

Rozhodl jsem se, že s tímhle nadobro skončí. Prohledal jsem celý byt a všechny prášky, co jsem našel, jsem schoval. Nechci je vyhazovat, protože nevím, kdy budu nějaké potřebovat. Neměl šanci je najít, byly schované za skříni v předsíni. Byt jsem zamkl a klíč nosil u sebe, aby nemohl pryč. Jestli mu tohle nepomůže, pak už nic.

Sedl jsem si k němu na postel a jemně zatřásl s jeho ramenem. "Hej, Izayo," nešeptal jsem, ani se nesnažil nějaký milý hlas. Snažil jsem se nebýt tak chladný, ale nešlo to. V jednu chvíli bylo lehké předstírat, že mi to je jedno a nezajímám se o něj. Teď už vím, že mi na něm nejspíš záleží. Je to můj nepřátel, nemůžu ho nechat umřít jen tak. Jeho smrt bude vepsaná v mých rukách nadosmrti.

A vlastně proč ho nezabiju teď, když je zesláblý? Nemůžu. Ten ubožák by se ani nedokázal bránit, jak je mimo a navíc bych ten ubožák byl jen já. Zaútočit na někoho, kdo už je téměř mrtvý? Hloupost. Počkám si, až bude v pohodě, pak mu narvu značku přímo do prdele a celýho jí propíchnu. Skrz naskrz. Možná, že na jeho pohřbu uroním slzu. Přecejenom, přijít o nejbližšího a největšího nepřítele je příliš bolestivé.

"Shizu-chan?" rozlepil oči a hledal mě. Když zaostřil, pomalu se posadil vedle mě a promnul si obličej. Vypadal, že by si dal ještě dvacet. Hodin. "Kolik je?" zeptal se s tváří v rukách. Moc dobře jsem věděl, na co přesně se ptá.

"Spal jsi tři dny," oznámil jsem mu.

"Kurva," zaklel a postavil se. Byl naštvaný sám na sebe, že nedokázal být vzhůru.

"Přestaň s tím," řekl jsem narovinu. Jako předtím, i teď mě ignoroval. Zajímalo by mě, proč se tom nechce bavit. "Hej! Slyšíš?!" už jsem ztrácel nervy. Chytil jsem ho za zápěstí, hodil ho na postel a sedl mu na stehna, aby nemohl utéct. Hned se mi u krku blýskal jeho kapesní nožík. Hmpf. Ani ve spánku ho neodkládá.

"Pusť mě," řekl chladně. Tohle nebyl on. Nikdy nebyl tak chladný. Vždycky, když mě viděl, na tváři mu hrál úšklebek, vesele poskakoval a někdy si i pobrukoval. Zkrátka měl dobrou náladu z toho, jak se nad ním rozčiluju.

"Odmítám," řekl jsem stejně chladně. "Když se z toho nedostaneš, nebudu tě moct zabít," odůvodnil jsem hned, aby si nevyvodil jiné domněnky, proč se o něj tak starám.

Nožík mi přiložil blíž ke krku, takže aby mě nemohl říznout, zvedl jsem hlavu trochu nahoru. "Taky odmítám." Zajímalo by mě, co se mu zrovna teď honí hlavou. Chtěl bych zároveň vědět důvod jeho nynějšího chování. Všechny jeho myšlenky... musel se zbláznit.

Nasraně jsem mu ruku přitlačil k posteli stejně jako druhou. Bylo mi jedno, že mi po krku teče pramínek krve, měl jsem opravdovou chuť ho zabít. Takovou jsem ještě nikdy neměl.

V jeho očích se mihl strach. Byl bezbraný a já mohl udělat cokoliv. Stačil by jediný pohyb ruky a to hubené párátko by se zlomilo na několik menších kousků. To by byl nádherný křik...

"Pusť mě," zavrčel znovu. Snažil se tvářit chladně a výhružně, ale asi si myslel, že jsem na něm ten strach nepoznal.

Uvědomil jsem si, že měl ze mě vždycky strach, ale nikdy to nedával najevo. Jednak jsme byli na veřejnosti, kde by se snadno šířily fámy, a jednak mi mohl kdykoli utéct, kdežto tady je zavřený prostor.

Aha, odhalil jsem jeho slabinu. Jednoduše řečeno, ta slabina jsem já. Bojí se mě víc, než čehokoli jiného, já jsem jeho zábava, já jsem jeho vztek a rivalita. Vyvolávám v něm asi hodně pocitů, co?

"Abys mohl spolknout ty sračky, že? Tak to mám pro tebe zprávu, milý Izíku... všechny tvoje kamarádky jsem zlikvidoval," oznámil jsem mu se škodolibým úsměvem a sledoval, jak bledl. To mě zarazilo. Dělal, jako by šlo o něco opravdu důležitého, bez čeho nedokáže žít. Nemyslím to z pohledu feťáka, ale z pohledu normálního člověka. Jako bych mu teď řekl, že jsem mu zamčel ty jeho otravné sestřičky kamsi do sklepení a budu je mučit tak dlouho, dokud neuvidím, že se z toho nadobro dostal. I když... to není špatný nápad. Jaký má asi vztah se svými sestrami?

"Ty ses zcvoknul!" Ano, něco podobného jako křik jsem čekal.

"Jsem úplně normální," na tváři jsem vykouzlil ironický úsměv, který mi hned spadl po tom, co jsem si uvědomil pravdu. Nejsem normální člověk, nikdy jsem nebyl a nikdy nebudu. A tahle veš mi to připomíná každým dnem.

"Sračky," prskl po mě.

"...Bys měl přestat brát, máš pravdu," potvrdil jsem mu a usmíval se. Tentokrát to ale nebyl hraný úsměv. Byl to úsměv vítězství. Poprvé ho vidím, jak se vzteká a doslova z toho rudne.

Začal sebou házet a kopat, aby se osvobodil. A křičel, že mě zabije, že zavolá policii, že mě dá Shinrovi, aby mě pitval bez anestetik. Ať si nasere, já ho nepustím. Může si křičet kolik chce, na mě to neplatí.