Tanec lásky 3

Další díl! Ve středu jedu na olympiádu z francouzštiny, tak mi držte palce, budu ti potřebovat :'D

---

Tak trochu Sasukemu závidím. Teta a strejda jsou sice jejich náhradníky, ale pořad to nejsou rodiče. Zvlášť, když vás adoptují v osmi, kdy si uvědomujete, že každý ve škole mluví o povolání rodičů a vy nemáte co říct.

"...ale jsou to dospělí, mají vlastní hlavy, takže si někdy nerozumí. Jednou to skončilo takovou hádkou, že táta odešel. Z jejich rozhovoru jsem pochopil, že podváděl mámu a ona na to přišla. Jako malej jsem odchod táty nesl těžce, oba rodiče si to uvědomovali, proto si mě začali kupovat a já nevěděl, ke komu se přiklonit. Tak jsem zůstal s Itachim. Máma a táta se nakonec vrátili k sobě a já nevěděl, co si o tom mám myslet. Tenkrát jsem to nesl těžce, často jsem měl astmatické záchvaty z rozčilení. Otec mi okamžitě zakázal se jakkoliv zatěžovat a matka to samé, jen Itachi to nebral, jakože umírám. Vždycky tu pro mě byl," usmál se upřímně.

"To jsem netušil..." pošeptal jsem a ucítil horké slzy, jak se mi valí z očí. Hned jsem si je stíral, nechtěl jsem před ním vypadat hloupě. Ale on mě pochopil a pohladil po rameni. Nevím, proč se mě to tak dotklo. Nejspíš proto, že jsem měl celý život představu, že mít rodiče je skvělý, jen mě teď zklamalo to, že by moje rodina mohla takhle dopadnout. A co bych dělal já? Nemám sourozence, tetu a strejdu bych neznal...

"To je dobrý," utěšoval mě a pomalu se ke mně přiblížil, jako by váhal. Ruku z paže přesunul na moje záda a druhou taky. Vypadal, jako by se mě bál dotknout, ale i přesto mě objal.

Cítil jsem, jak se třese. "Pššš..." uklidňoval jsem ho ve svém náručí. I přesto, jak je skvělý v tom, co dělá, je to pořád jen kluk. Cítit ho u sebe ve mně vyvolalo řadu pocitů, ve kterých se nevyznám. Opravdu ho miluju? Není to jen lítost? Obdiv, že může víc, než já? Nevím, popravdě to ani vědět nechci. "Chtěl jsem se ti omluvit za dnešek, přehnal jsem to," omluvil jsem se a odtáhl od něj.

"He?" nechápavě se na mě podíval. "Eh, to nic, já jen... snadno vybouchnu," zazubil se. Jo, to jsem pochopil.

"A taky..." cítil jsem, jak se mi do tváří nahrnula krev, proto jsem raději odvrátil pohled někam do strany, "jsem ti chtěl říct, že se mi líbil tvůj t-tanec." Nečekal jsem, že bude tak těžký to vyslovit.

To je snad po desáté, co mě překvapil. Odkdy je tak plachý? Ale líbí se mi to na něm, dělá ho to roztomilým, ale uvědomoval jsem si, že v tuto chvíli vypadám stejně.

"D-díky," vysoukal jsem ze sebe a sklopil hlavu. Opravdu mě potěšilo, když to řekl zrovna on. "Slíbíš mi něco?" podíval jsem se na něj s prosbou.

"A co?" konečně se na mě podíval.

"Neříkej o tom nikomu..."

"Eh? Proč? Stydíš se za to?" nechápal. "Vždyť dokážeš něco, co jiní ne, je to úžasný!" usmál se povzbudivě, ani já jsem nezůstal chladným a zvedl koutek úst.

"To sice jo, ale nemám moc hezké vzpomínky na to, jak se to dozvědělo pár lidí. Víš... šikanovali mě," řekl jsem potichu. Nenávidím, když mě někdo lituje, připadám si jako slaboch. A nechci znovu prožít svou základku.

"Dobře," souhlasil. "Nikomu to neřeknu."

Když byla smutná chvíle pryč, ukázal jsem mu zbytek bytu a bavili se, jak ho vymalovat. Každý pokoj by mohl být jinou barvou, jen ať jsou veselé. Třeba oranžovou, zelenou, žlutou, červenou apod. Nemyslel jsem si, že by se z nás mohli stát přátelé, vlastně je můj první přítel, nikdy jsem přátelé neměl.

"Tak zítra v deset na náměstí?" pousmál jsem se, když jsem odcházel.

"Jo, budu tam," oplatil mi úsměv.

"Tak... ahoj," rozloučil jsem se a odcházel. Uslyšel jsem ještě pozdrav na rozloučenou a zabouchnutí dveří. Pro sebe jsem se usmál. Opravdu ho miluju...

Po příchodu domů jsem uslyšel svou mámu. Vyslíkl jsem si bundu, pověsil ji na věšák a šel za hlasem.

"Čaute," pozdravil jsem je nepřítomně a pokračoval do kuchyně, měl jsem hlad.

"Ahoj, Sasuke," usmála se na mě, pak dál mluvila s Itachim. Raději jsem je neposlouchal, vzal si jídlo a běžel do svého pokoje, kde jsem si lehl na postel a znovu se začetl do otevřeného sešitu chemie. Jenomže kdykoli jsem pomyslel na blonďatého moulu, musel jsem číst celou stránku odznova. A vlastně, proč se učím, když je zítra sobota? Navíc to umím celé zpaměti.

Rozvalil jsem se na postel a zadíval do stropu. Jeho blond vlasy, zářivý úsměv, upřímné oči... Jak jsem ho mohl nenávidět?

Ráno jsem vyšel z domu s dobrou náladou. Jak by ne, když jdu se Sasukem koupit barvu. Rozhodli jsme se vymalovat co nejdřív, takže nejspíš dneska a zítra, ta chladná modrá na mě nemá dobrý vliv. Ještě, že pak máme dva týdny prázdnin.

Já se tak těším, až poznám Sasukeho bratra. Jako... Znám ho, ale jen tak od vidění, když přišel do tělocvičny. Teď mám šanci ho poznat daleko líp.

Najednou jsem se zastavil a zapřemýšlel se nad celou situací. Co když mě chce Sasuke opravdu jen nějak ponížit? Je tohle jeho plán? Měl bych si dávat větší pozor.

Čekal jsem s bráchou u kašny na náměstí. Kde je? Já vím, že chodí skoro pořád pozdě, ale pro jednou by mohl udělat výjimku, no ne?

"Máš na něj číslo?" zeptal se mě můj bratr. Záporně jsem zavrtěl hlavou a znovu skontroloval čas.

"Za chvilku tu bude," usmál jsem se a zase se zasnil. Uvědomil jsem si, že jsem při pomyšlení na něj se mi roztáhl rty do úsměvu, až mi byly vidět bílé zuby, ale hned jsem je zase stáhl k sobě.

"Líbí se ti, že?" řekl bratr šibalsky těsně u mého ucha.

"C-c-co?" začervenal jsem jako rajče. "Jak jsi na to přišel?!" zamračil jsem se. Nenávidím ty jeho domněnky. Není to poprvé, co mi naznačil, že jsem gay. Víte... Ono je těžký to přiznat vlastní rodině.

"Nepopřel jsi to," usmál se.

"Itachi, já nejsem na kluky!" odsekl jsem a už se o tom nemínil bavit, protože jsem zahlédl Naruta, tak jsme mu vyšli naproti.

"Ahoj," usmál jsem se a utápěl se v jeho modrých očích.

"A-ahoj," pozdravil mě a úsměv mi oplatil. Byl nervózní stejně jako já, vůbec se mu nedivím.

Snažil jsem se oči upírat na Sasukeho, ale kolikrát mi spadly na jeho bratra. Teď, když je vidím stát vedle sebe, vypadají opravdu podobně, jako dvojčata, až na délku vlasů a vrásky pod očima, co starší Uchiha měl.

"Naruto, tohle je Itachi, můj bratr," představil ho a podali jsme si ruce. I když to nebylo potřeba, ale nikdy jsme se vlastně neseznámili.

"Ahoj," usmál jsem se mile.

"Už hodněkrát jsem tě viděl tančit. Máš můj obdiv," polichotil mi. Pokud se mě snažil sbalit, tak se mu to zatím daří.

Zalezli jsme do obchodu s barvami, kde jsme si mohli prohlédnout celou škálu barev. Při té barevné nádheře mě napadlo, že bych si nějaký pokoj vymaloval duhově, jenomže co když ke mně domů někdo přijde a bude si něco domýšlet o mé orientaci? Nemusím každými hned vytrubovat, že jsem gay.