Tanec lásky 2

Yeeey, druhý díl! Pár kapitol mám přednastavených, tak mám více času přemýšlet nad jinou povídkou :D

---

Poslední tóny písničky a já dotančil. Všichni přítomní začali tleskat, což mě opravdu zahřálo u srdce, ale hned jsem si lehl na zem a začal se zklidňovat. Cítil jsem, jak mám oslabené celé tělo a to jsem měl trénink sotva hodinu a půl, jindy mívám i šest hodin, ale to jsou mimořádné tréninky.

"Stále se zdokonaluješ," pochválil ho trenér, a nebyl jediný. Vypadalo to, že i Itachi o něm ví víc. Já jsem s ním každý den ve škole šest hodin, Itachi ho vidí jen dvakrát do týdne na pár minut a zná ho líp? Trochu se ve mně začala vařit krev.

Raději jsem se rozloučil a šel pryč z tělocvičny. Měl jsem plán - počkat tu na Uzumakiho, omluvit se mu a pochválit ho. A pak? Už něco vymyslím.

Rozhodl jsem se, že si tu dám sprchu, koneckonců mám to tu zadara a můžu tu být, jak dlouho chci. Zastavil mě ale černovlásek sedící na lavičce u dveří do šatny. Sakra, proč neodejde? Chce zase rvačku, nebo co?!

"Naruto," oslovil mě s úsměvem, když mě zaregistroval. V ruce držel svou zimní bundu a vykročil ke mně.

"Co chceš?" zeptal jsem se nepříjemně. Byl jsem stále ve střehu, jemu se nedalo věřit.

"Proč tak hnusně? Jen jsem čekal na tebe, můžeme jít společně domů, co ty na to?" znovu se mile usmál, až mi to začalo být podezřelý. Tohle není on!

"Fakt nic nezamýšlíš?" zeptal jsem se pro jistotu. Ještě nikdy na nikoho nebyl tak milý, teda alespoň ne na lidi, které znám.

Protočil jsem očima a zavrtěl hlavou. "Ne, tak padej, čekám tě tu," popohnal jsem ho a sedl si zpátky na lavečku.

"Jenomže já se chci ještě osprchovat, takže si tu půl hodinu počkáš určitě," pořád se mi snažil vymluvit. Půl hodina bude otravná, ale budu to muset vydržet.

"Já jsem trpělivý," ubezpečil jsem ho a vytáhl z kapsy mobil. Myslím, že jsem ve hře nedodělal úroveň a půl hodinka bude určitě stačit. No, nejsem si jistý, jestli u ní dokážu vydržet, nikdy mě moc nebavila.

Naruto zalezl do šatny, odkud se po chvilce ozýval šum vody. Raději jsem hned zahnal myšlenku, že bych se k němu přidal. Ale za to tělo by to stálo... Ne, Sasuke! Jsi idiot? Copak chceš ojet někoho jako je on? Vždyť musí mít výdrž jak baterie Nokie 3310, kdežto ty jsi jak dotykáč! To spíš dřív on ojede tebe, blbče. Jako neříkám, že by se mi to nelíbilo, ale myslím, že by mi stačilo jedno kolo, on by mohl šukat dalších několik hodin. A navíc - jak by se Uchiha mohl nechat takhle ponížit?

Snažil jsem se z hlavy dostat všechny myšlenky, ale jedna se mi tam přece jen vracela. Co má Sasuke v plánu? Nikdy na mě nebyl tak milý, tak co tak najednou? Nejsem si jistý, zda to má v kebuli v pořádku. Nechtěl jít náhodou do aerobiku za Sakurou? Fuj, doufám, že s ní nic nemá a nikdy mít nebude. Ona by ho jen využívala, škoda takového hezkého kluka.

Do tváří se mi nahrnula krev. H-hezkej? To jsem si vážně řekl? No, nemůžu tvrdit, že je nějaký supr model do playboy časopisu, ale alespoň na titulní stranu školního deníku se hodí. Vlastně když o tom přemýšlím, snad všechny holky na škole ho žerou. Kromě Hinaty, ta je jednoznačně zabouchlá do Kiby, a Temari má svého Shikamara.

Po deseti minutách jsem voněl po fialkách, tak jsem usoudil, že bych nemusel nechat Uchihu dlouho čekat. Pořád se mi ten jeho nápad nelíbil, ale možná se mi tím chce omluvit nebo co. Pff... on a omluvit se? Mně? Hahaha...

Naruto vyšel už oblečený, s batohem na zádech a pohledem si mě podezřívavě prohlížel.

"Tak jdeme?" pozvedl obočí zpod čepice. Přikývl jsem a rychle se oblékal. Z jeho naštvaného pohledu se mi dělali motýlci v břiše. Opravdu ho miluju? Neměl bych spíš říct, že se mi líbí?

Na to, jak normálně chodím rychle, jsme šli pomalu. Mluvil jsem o všem možném, jen abych ho zapojil do konverzace, ale on mi prostě nevěřil, stejně jako nevěří ostatním.

"Co vlastně po mně pořád chceš, Uchiho?" zamračil se a přitom rozhodil rukama. Už ho nejspíš moje vlezlá stránka štvala.

"Musím něco chtít? Nemůžu jít s tebou jen tak? Jako... kámoš?" pokrčil jsem rameny a usmál se. Jeho obličej povolil a nechápavě mě zkoumal.

"Kámoš...?" vydal ze sebe, ale po chvíli se zářivě usmál. "Pokud mi nic neprovedeš." Změna jeho nálady ve mně znovu vyvolala ten pocit v břiše.

Už jsme šli rychlejším krokem k jeho bytu, před kterým jsme zastavili. Byl v části, kam jsme často chodívali s rodiči, je tu totiž poblíž jedno divadlo, kam jsme chodili především kvůli operám. Nic nudnějšího být nemůže.

"Ne-nechceš... jít dál?" zeptal se poněkud nervózně. Trochu jsem se začervenal. Jít do jeho bytu? Co na to jeho rodiče? Jak se mám chovat? Nikdy jsem u žádného "kámoše" nebyl. Co když se jim nezalíbím? Počkej, Sasuke, vždyť tam nejdeš, aby tě představil jako svého kluka. Vlastně pochybuju, že by jejich syn byl byť jen bisexuál.

"Pokud to nebude vadit tvým rodičům," usmál jsem se. On mi úsměv oplatil, ale smutný s pohledem do země.

"Ne, nebude," odpověděl tiše a odemkl. Řekl jsem něco, co jsem neměl?

"Dáš si čaj?" houkl jsem na něj z kuchyně.

"Černý bez slazení, prosím." Černý? Tak to nevím, jestli ho najdu... Jo, je tu. Postavil jsem vodu, vedle konvice dva hrnky a odešel za Sasukem do obýváku. V jeho přítomnosti jsem se nedokázal uklidnit. Sakra, přestaň na něj myslet, Naruto. Myslíš, že je gay? To těžko, věčně chodí za holkama. Když to ale zvážím, nikdy s žádnou nechodil.

"Máte to tu hezký," pochválil Uchiha a rozhlížel se všude možně. Trochu jsem se zastyděl.

"Jo, kdysi to tak nechal udělat strejda, ale začínám si říkat, že bych to vymaloval na nějakou veselejší barvu. Třeba oranžovou. Ta modrá působí depresivně," řekl jsem a očima sjížděl pokoj, dokud jsem se nezastavil na Sasukeho obličeji. Zjistil jsem, že se na mě už delší dobu dívá a mezi námi cosi problesklo. Až teď jsem si všiml, že má černé oči. Byly nádherné, nedokázal jsem se od nich odtrhnout.

"Naruto," oslovil mě a přiblížil se ke mně, až jsem se otřásl.

"Čaj!" hlásil jen poslušně. "Voda už je uvařená!" řekl jsem a vyhoupl se na nohy. Co to zkouší? Abych se do něj zamiloval? Chce mě jenom přetáhnout? Už začínám chápat, co má v plánu... Dobře, pane Uchiho. Pokud mě chcete, budete muset vydržet, já si vás hezky vyzkouším.

Stále jsem se díval na místo, kde ještě před chvílí seděl Naruto. Co jsem si myslel? Že se do mě tak narychlo zamiluje, nebo co? Jsi idiot, Sasuke. Co si teď pomyslí? Že ho chci jenom přehnout! Vážně to se ti povedlo!

Naruto přinesl čaj a tvářil se, jako by se nic nestalo. Jeho úsměv nezmizel. Byl jsem za to i celkem rád, protože to vypadá, ze mě nemá v plánu vyhodit. Ale tohle se stalo naposledy, rozumíš?

"Um... nechceš s tím malováním pomoct? Mohl bych s sebou vzít bratra a pomohli bysme ti," nabídl jsem se. Odkdy mluvím nespisovně? Nevadí mi to, ale před rodiči musím držet hubu. Jo, ani tohle se nedozví...

"Opravdu?" v očích se mu objevily malé jiskřičky. "Děkuju, Sas-" zarazil se. Stalo se něco? "Můžu ti říkat Sasuke?" Hloupá otázka, ale chápal jsem ho. Vždycky jsme si jenom nadávali, sem tam nám vylítlo z pusy příjmení toho druhého, proto říkat si křestním bylo poněkud... Až moc kamarádské.

"Samozřejmě," usmál jsem se. "Tvoji rodiče pracují do noci?" zeptal jsem se a upil z hrnku. Nevšiml jsem si jeho smutku v očích, protože jsem ho vidět nechtěl.

"Nepracují vůbec," odpověděl mi a pozvdechl si.

"Tak kde jsou?" zajímal jsem se dál.

"Pryč..." řekl pološeptem. "...už napořád..." dodal a mně to došlo.

"P-promiň!" začal jsem toho litovat. Proč mi to nedošlo hned? A to si říkám chytrý! V lidech se prostě nedá tak lehce orientovat.

"Ne, nevěděl jsi o tom, nemáš se za co omlouvat," opravil mě hned a na to se zářivě usmál. "Ani jsem je nepoznal, když umřeli, odmalička jsem vyrůstal u tety a strejdy, takže mi nijak nechybí," pokrčil nad tím rameny, ale jedno mu to nebylo. Bylo mu líto, že nikdy nepoznal své rodiče.

"Posledních sedm let si přeju, abych žádné rodiče neměl," svěřil jsem se mu. "Jako... je fajn je mít, hodně ti pomůžou a stojí na tvojí straně, občas ti lezou na nervy... heh..." zasmál jsem se a hned na to posmutněl.