Kapitola 12. - "...jsem Sasuke..."

---

Narutovi zahořela líčka. Ještě nikdy neviděl Sasukeho tak plachého, ale nemohl říct, že se mu nelíbil. Byl nanejvýš roztomilý a i když to k nesedlo k jeho povaze, tak mu připadal stydlivý.

"Daisuke," oslovil ho znovu a přešel k němu. Hleděl mu do očí. Chtěl mu všechno povědět, ale nemohl. Sasuke si musel vzpomenout sám, tak to bude nejlepší.

Černovlásek se roztřásl. Měl pocit, že ho Naruto skenuje až do morku kostí a zná ho líp, než sám sebe. Čím to je? Jeho nebeskýma očima nebo laskavým hlasem? Cosi v Narutovi ho nutilo nepřemýšlet, být mu navždy odevzdaný a nikdy ho neopustit. Nepřipouštěl si, že by k Narutovi něco cítil. Jeho tělo tak reagovalo samo od sebe.

Přerývaně dýchal, občas očima sjel na blonďákovy rty. Chtěl o něm vědět víc, chtěl jeho. Díval se na ně tak zhypnotizovaně, že se naporch dostávaly všechny pocity. Zmatek, úzkost a dokonce i láska. "Mil-"

"Kluci!" křikla Sakura. Když vtrhla do Narutova bytu. Až když se od sebe odtáhli, uvědomili si, jak blízko si byli.

"A-ahoj, Sakuro-chan," usmál se rozpačitě Naruto a předstíral, že utírá sklínku, která už mimochodem byla suchá.

"Přinesla jsem nákup, jak jsi chtěl," položila igelitovou tašku na stůl, u kterého seděl Sasuke. Raději ho nezdravila, protože ji už zase propaloval pohledem. Naskočila jí z toho husí kůže. Jeho pohledy byly vždy děsivé, i když se usmíval. A tak to bylo pokaždé, když k nim přišla. Nevěděla přoč, ale Sasuke ji nenáviděl. Pak zase nemluvil s Narutem, kterého černovláskovo chování trápilo.

"Děkuju, Sakuro-chan," usmál se znovu Uzumaki a společně začali vyskládávat potraviny na svá místa.

"My jdeme vedle," řekl Sasuke s pohledem na Menmu a bez jediného dalšího slova odešel.

Sakura se podívala na svého kamaráda, který předstíral, že se nic neděje. "Měl by sis s ním promluvit," poradila mu. Nechtěla, aby byli rozhádaní. Jejich vztah vždy vypadal tak nadějně, ale Sasuke odmítal sedět v jedné místnosti s někým, koho nesnášel. Bolelo ho to, o čemž ostatní nevěděli.

"Nemáme o čem," odvětil blonďák. V očích se zračil jasný smutek, jenž Sakura dokázala vypátrat. I ji trápilo Sasukeho chování, ale nikdy si nestěžovala, protože věděla, že oproti některým pacientům je na tom Sasuke s pamětí o dost líp. Sasuke má velkou šanci si vzpomenout, ale určitě to s sebou bude nést následky. Všichni kromě Naruta měli na mysli, že je Sasuke bývalý nukenin a nikdo nevěděl, jestli si dokáže vzpomenout na všechno, nebo jenom na část. Kdyby si vzpomněl na vše, bylo by toho na něj příliš mnoho informací, zvlášť kdyby zjistil, co všechno se v jeho životě odehrálo.

"Proč? Někdy je lepší si všchno vyříkat. Bude to lepší, uvidíš," přátelsky mu stiskla paži a usmála se.

Naruto si povzdechl. Hledal jinou cestu, jak se líp spřátelit se Sasukem než zrovna povídáním. Navíc, černovlásek nebyl typ na povídání. Přišlo mu to typicky ženské.

"Říkám, že nemáme, o čem bychom mluvili," vymluvil se.

Sakura semkla rty k sobě. Chtěla jim pomoct, myslela to opravdu dobře. Ale blonďák byl tvrdohlavý.

"Zkus to a uvidíš, že to bude mezi vámi lepší," usmála se ještě před odchodem. Snažila se Narutovi dodat naději. Sasuke u něj bydlí celkem dlouho, a žádný pokrok. Tak moc to blonďáka frustrovalo a ranilo.

Naruto si sedl na židli a zamyslel se. Chtěl tak moc starého Sasukeho, že měl chuť jít za ním a do poslední informace mu všechno povědět. Možná, že by si vzpomenul.

Z myšlenek ho vytrhl dětský pláč. Bylo mu jasné, o koho se jedná. Po pár minutách mu bylo divné, že pláč neustává. Vždyť je s ním Sasuke, tak proč ho neutiší?

Blonďákovi blesklo v očích. Co když se něco stalo? Vstal, až židle spadla s ranou na zem, a běžel do vedlejšího pokoje, kde uviděl Menmu v postýlce. Okamžitě ho objal a tišil, přičemž se díval okolo. Kde je Sasuke? Nemohl přece znovu utéct! Pak blonďák uslyšel tlumený pláč, který vycházel z koupelny. Ještě několikrát pochoval svého syna a položil ho zpátky do postýlky. Najednou dostal ze Sasukeho strach, strach o své dítě, které nemůže vystavut nebezpečí. Rukou zastal na klice. Necítil žádnou chakru, čehož se lekl.

"Daisuke?" zaklepal. Snažil se sám sebe přesvědčit, že se nic neděje. "Jsi v pořádku?"

"...pomoc..." vyšlo z koupelny. Naruto vstoupil. Sebral všechny své síly, aby se nezhroutil. Sasuke byl v šoku. Krčil se v koutě, držel se za hlavu a při stálém opakování slova "pomoc" se kýval dopředu a dozadu.

"Jsem tu s tebou," řekl pohotově Naruto. Klekl si k němu a objal ho tak láskyplně, jak jen uměl. Nesmí ho opustit ani na chvíli.

"Naruto..." šeptal, "kdo jsem? Proč žiju?" ptal se, ale nepodíval se na něj. Jeho tělo jako by nereagovalo ani na blonďákův dotek.

"Jak se takhle můžeš ptát? Jsi Daisuke a žiješ, protože se spojila láska dvou lidí," odůvodnil rychle Naruto. Bylo mu ze Sasukeho tak smutno, že tak tak zadržoval slzy.

"...suke..." šeptal dál. Naruto měl pocit, že přeslechy něco důležitého.

"Huh?"

"...jsem Sasuke..."