Kapitola 7. - Mise?

Hm-hm...

---

Tsunade přešla k Narutovi a chytla ho pod krkem. "Tak mě poslouchej, ty lehkomyslníku! Sasuke potřebuje odbornou pomoc! Pokud by si na něco vzpomněl, mohl by mít i sklony k sebevraždě! Bude tě považovat za nepřítele, a co pak?! Co kdyby zaútočil na Menmu?!" křičela po něm. Očekávala odpověď, kterou už neuslyšela. Naruto neměl co říct, mohl jedině uznat, že se mýlil. Kdyby byl sám, řekl by, že to nevadí, klidně pro jeho dobro zemře, ale byl tu ještě Menma.

Hokage ho postavila zase na nohy a poručila mu odejít. Neměla důvod se s ním o tom ještě někdy bavit.

"Kdy ho pustíš?" zajímal se Naruto ve dveřích.

"Až bude schopný žít samostatně," odpověděla a s pohledem do okna na svou milovanou Konohu si pozvdechla.

"Bude žít s námi, ne sám. Protože jsme jeho rodina," Naruto bouchl dveřmi a s rukama v kapsách se vydal zpátky domů. Jak může být tak bezohledná? Sasuke si musí vzpomenout na svůj život, jinak nebude fungovat. Jednou se ale všechno dozví, bylo by nejlepší začít hned.

"Jsem tu!" zvýšil hlas, aby ho jeho kamarádka uslyšela. Vyzul se a odebral se do kuchyně, potřeboval si zlepšit náladu ramenem.

"Tak co?" přišla za ním Sakura. I když věděla, že Naruto v argumentování prohrál, zajímaly ji podrobnosti.

"Měla jsi pravdu. Sasuke musí po zbytek života žít ve lži," pozvdechl si. "Jak to můžou udělat? Vždyť má ty vzpomínky v sobě, dusí ho a on neví, jak si má ty pocity vyložit! Jak mu pomůžou oni? Jenom ho přesvědčí, že je všechno v jeho životě růžové!" Sakura mu rukama naznačovala, aby se ztišil. Sotva uspala jeho syna, nebylo by příjemné, kdyby se vzbudil. Naruto se jí omluvil a šel za svým synem. Tváří spíš připomínal Sasukeho, až na fousky a modré momentálně spinkající oči.

Blonďák se jemně usmál a hřbetem ukazováku ho pohladil po tváři. Jeho syn se zavrtěl, zakuckal se a spinkal dál. "Miluju tě," pošeptal a jemně ho políbil do černých vlásků. Představoval si pro tom, že to říká Sasukemu.

O dva týdny později

Naruto si vykračoval s kočárkem uličkami Konohy. Měl poměrně dobrou náladu, slunce svítilo, jeho syn si strkal do pusy všechny hračky a oba byli spokojeni. Vyjeli ven hlavně kvůli pouti, kterou Naruto vždy miloval. Poobhlížel se po stáncích, občas svému synovi vystřelil nějakého plyšového medvěda. Ale i přes jeho úsměv se dal rozpoznat smutek. Nejraději by tu byl se Sasukem, jako rodina. Jenomže k Sasukemu nemůže na víc než patnáct minut třikrát týdně. Chápal, že ho izolují o něco víc, než ostatní pacienty, Uchiha je považován za velmi nebezpečného ninju, kdykoli může použít své schopnosti, ale zároveň se mu jejich přístup k němu nelíbil. Sotva ho zase uviděl po týdnu, uvědomil si, že je na tom psychicky daleko hůř, než když se probudil z kómatu. Ale Tsunade pořád říkala, že je to pro jeho dobro nutné a brzy to přejde.

Naruto zrovna seděl pod velikým slunečníkem a krmil Menmu, když si všiml několika ninjů, jak někam spěchají. Hned mu hlavou problesklo, že musí jít taky, ale někdo ho stále držel při zemi - Menma. Nemohl se od něj hnout, neznal tam nikoho, kdo by se o něj postaral. Přemýšlel, jak to vyřešit. Co nejrychleji zavezl kočár i se synem k Sakuře, ale zdálo se, že nikdo není doma. "Sakra," zaklel a spěchal do kanceláře Hokage, odkud právě vyšla jeho růžovlasá kamarádka. Zatajil se jí dech, sotva blonďáka uviděla, a polil ji studený pot. "Sakuro, co se děje?" vyhrkl Naruto.

"Co myslíš?" dělala, že neví. Měla přísně zakázáno mu cokoli prozradit a vymyslet si nějakou báchorku bylo pro ni obtížné.

"Ti ninjové - kam spěchali?!" upřesnil Naruto a houpal s kočárem, aby Menma přestal plakat.

"Ehm... šli na misi, nic zvláštního," usmála se. Na Naruta to ale nezapůsobilo. Znal ji poměrně dlouho a poznal, kdy lže.

"Fajn, jdu s nimi, postarej se o Menmu," než stačila něco říct, zmizel v obláčku páry. Pokud se opravdu nic neděje, nechají ho jim pomoct, pokud ano, pošlou ho domů.

"Idiot," nadávala řůžovláska. "Tsunade bude zuřit," pozvdechl si a zaklepala na dveře.

Naruto se podle chakry snažil najít ostatní a podařilo se mu. Našel Kibu, Shina, Shikamara a Hinatu, ale když seskočil z větve, nikdo nikde. Chvíli se jen rozhlížel okolo. Možná se jen spletl. V tom se na něj vrhli Kiba a Akamaru se sítí a Naruto nestačil uskočit. "Co to do vás vjelo?" křičel, když ho zavřeli do klece tažené koněm. Ruce i nohy mu svázali dohromady, aby nemohl vytvořit žádnou techniku a přes oči mu zavázali černý šátek.

"Promiň, Naruto, ale to ti nemůžeme říct," odpověděl Shikamaru a kapsy vytáhl vysílačku. "Tsunade-sama, chytili jsme Naruta," řekl do přístroje.

"Hej! Neignoruj mě! Okamžitě mi řekni, o co jde!" křičel z plných plic Naruto.

"Promiň, Naruto-kun. Slibuju, že ti to řekneme později," vysvětlila Hinata svým pisklavým hláskem.

Naruto svůj boj vzdal a nechal se vézt. Chtěl vědět, co se děje, tohle na normální misi nevypadá.

"Rozumím, končím," dořekla Shikamaru a popohnal koně.

"Tak co?" ozval se Kiba, který i se svým psem seděli na vrchu klece.

"Přesně, jak jsem si myslel. Odvézt ho do Konohy nemůžeme. Jednak by nám to uneslo ma čase a navíc by znovu utekl..." zastavil vůz a vlezl do klece za Narutem. "Takže nám nezbývá, než aby nám pomohl." Rozvázal Naruta a všech pět pokračovalo v cestě.

"Tak co je?" trval Naruto na svém. Byl zmatený, až ho to začalo děsit.

"Nejdřív slib, že budeš pořád s námi," konstatoval Shikamaru. Naruto bez váhání přikývl. Pokud bude muset, slib klidně poruší.

"Dobře, budu ti věřit," řekl Shikamaru a než se nadechl k odpovědi, zastavil ho Kiba.

"Seš si jistej? Stejně zdrhne," Inuzuka pokrčil rameny a opřel se hlavou o svého psa, který taky odpočíval.

Shikamaru jeho poznámku přehlédl. Nejspíš měl Inuzuka pravdu, ale to se nedozví, když to neskusí. "Sasuke utekl."