Kapitola 6. - Daisuke

Yeeey, objevil se mi tu obrázek x'DDD Já vím, já vím, nestojí za nic, dělala jsem ho narychlo, neměla jsem moc času...

Jinak... od příští povidky budou názvy kapitol tak, jak to bývalo na starém blogu a nebudu k nim připisovat, jak se každá kapitola jmenuje. Přišlo mi to jako dobrý nápad, ale nejsem na to zvyklá a jenom mě to zdržuje. Co vy na to?

A ještě něco... snažím se povídky rozepisovat, ale zkrátka mi to nejde, i když se snažím, ty povídky pak nedávají smysl a ztrácím se v tom -.-

---

Uzumaki se zvedl a přemáhal se vejít do pokoje za Sasukem. Prodělal těžký porod, dlouho byl v kómatu, dalo se čekat, že nebude úplně v pořádku. Ale tohle byl pro něj úplný šok.

Nakonec stlačil kliku a vešel. "Ahoj," zvolal se svým typickým úsměvem. "Jsem Uzumaki Naruto, za to předtím se omlouvám, to je můj zvyk," snažil se znít normálně, až se sám přestal poslouchat a plácal jedno přes druhé. "Jak se jmenuješ ty?"

Sasuke se zapřemýšlel. V jeho očích se zračily slzy. Nevzpomněl si, byl jako dítě, co právě je zkoušeno u tabule a neví odpovědi. "To nic! I já občas zapomenu svoje jméno!" Sasuke se na něj nadějně podíval. Něco mu přišlo zvláštní, jako kdyby ho znal.

"Kdo vlastně jsi?" zeptal se chladně.

"Hm? Naruto, přece," odpověděl Naruto s těžkým srdcem.

"Kdo jsem já?" zadíval se do peřiny a rozplakal se. Byl zmatený, nevěděl, kde je ani kdo je. V jeho srdci sídlila obrovská bolest, jenomže nevěděl z čeho.

"Ne, ne, ne, neplakej!" Naruto ho objal a snažil se ho uklidnit, než dostane histerii. "To nevadí, časem na to přijdeš, ano? Já ti pomůžu," usmál se na něj. Sasuke k němu zvedl své uplakané oči a přikývl. "Do té doby ti budu říkat..." zapřemýšlel se. Jak říkat Sasukemu, aniž by to bylo jméno někoho, koho zná? A hlavně by se k němu mělo hodit.

"Daisuke," řekl černovlásek bez přemýšlení.

"Dobře. Budu ti říkat Daisuke," znovu se zářivě usmál. Bude pro něj těžké si zvyknout na něj volat jinak.

Snažil se nahodit konverzaci, ale Daisuke nebyl moc upovídaný, proto mluvil převážně jen Naruto.

"A zrovna když jsem-" přerušil ho dětský pláč. Otočil se na osobu stojící za ním držící jeho syna. "Ah, promiň, Sakuro-chan, zapomněl jsem na něj," usmál se omluvně a přebral svého syna do náruče.

"To bys neměl. Končí mi směna a na sesterně nikdo není, tak jsem ti ho přinesla," otočila se k Sasukemu a podala mu ruku. Moc dobře věděla o jeho stavu, proto se snažila o nový a lepší vztah. "Ahoj, já jsem Sakura, ráda tě poznávám... ehm..."

"...Daisuke," doplnil ji Naruto a houpal svým synkem.

"Daisuke," dopověděla. V očích měla smutek, stejně jako Naruto. "Můžu s tebou na chvilku mluvit?" otočila se na blonďáka. Rozloučila se s Uchihou a zmizeli za dveřmi. "Naruto, Tsunade ho chce zavřít ho psychiatrické léčebny."

"Cože?!" vyjekl Naruto. "On není blázen!" protestoval.

"Já vím, i Tsunade to ví, jen si myslí, že by bylo lepší pro něj prostředí, které nezná, aby neměl záchvaty. Chápeš? Tam mu pomůžou začít nový život," vysvětlila Narutovi.

"Ale on nepotřebuje nový život! Já chci starého Sasukeho, ne loutku Daisukeho!" šeptal Naruto, aby nevzbudil syna, který zrovna usnul. "Bude bydlet u mě," rozhodl a políbil svého syna na čelo.

"To nemůže! Pokud by si na něco vzpomněl, bude mít záchvat pláče, vzteku, může zešílet! Je to nebezpečné jak pro něj, tak pro tebe i Menmu," snažila se mu to vymluvit, ale Naruto trval na svém. Naruto byl vždy tak tvrdohlavý. Do všeho se vrhá bezhlavě a je mu jedno, jaké to bude mít následky, on si bude stát za svým cílem. Pomůže teď už Daisukemu vzpomenout si na všechno, co se v jeho životě odehrálo. Jejich rivalita, jejich společní přátelé. Jejich láska... Jediné, z čeho měl Naruto obavy, byla rodina. Kdyby o tom všem vyprávěl, černovlásek by se nejspíš zhroutil.

"Naruto, já tě žádám - udělej to alespoň kvůli svému synovi," stále se ho snažila přemluvit. Marně. Nikdo mu jeho Uchihu nevezme. Když se dokáže postarat o dítě, dokáže se postarat i o Sasukeho. "Dobře... Ale musíš si o tom promluvit s Hokage," poplácala ho po rameni a odešla domů.

Naruto si hluboce pozvdechl. Nenáviděl, když musel tu starou prsatou alkoholičku o něčem přesvědčovat. Podíval se na svého syna. "Ty můj uzlíku," dlouze ho políbil na čelo. Miloval ho stejně jako Sasukeho. Jak mu předtím mohlo být jedno, co se s ním stane? Byl opravdu hloupý, přijít o něco tak krásného... nedokázal si to představit.

Vrátil se zpátky k Sasukemu, jako by se nic nestalo. Vypustil myšlenky, teď patřily všechny černovláskovi na lůžku. Unaveně se koukal do okna, odkud se místy ukázaly sluneční paprsky zpod černých deštivých mraků. Hned upoutal pozornost na Naruta a píchlo ho u srdce.

"To je tvoje?" zeptal se Sasuke a prstem ukázal na dítě.

"Ano..." odpověděl Naruto a znovu se zadíval na to malé štěstí. Sasukemu se hrnuli slzy do očí, nevěděl proč, ale stále ho něco poutalo k malému synovi.

"Jak... jak se jmenuje?" nenápadně si setřel otravné slzy. Při pohledu na Naruta s dítětem ho přemohla lítost. Ale kvůli čemu si nedokazal vysvětlit.

"Menma," Naruto pohledem zavadil o Sasukeho nic neříkající výraz ve tváři. I přes kamennou masku poznal, že je černovlásek smutný. Ale nemůže to na něj všechno vyklopit, Daisuke si musí vzpomenout sám.

"Baa-chan!" vrazil do dveří bez klepání, což Hokage trochu rozčílilo, ale pro tentokrát to nechala plavat, chtěla znát důvod Uzumakiho návštěvy. "Chci, aby bydlel u mě! On není blázen, ani ho z něj neuděláte!"

"Uklidni se, Naruto!" křikla po něm Hokage. Tušila, že Naruto bude zase vyvádět, jakmile se dozví pravdu. "Nikdo z něj blázna dělat nebude, bude o něj dobře postaráno," dořekla a kopla do sebe neposlední šálek saké (takové ty porcelánové šálky, víte, co myslím, huh?).

"Pomyslela jsi, jak bude asi žít? Nakukáte mu, že je Daisuke, má sedmnáct let a co na vím co ještě! Ale co jeho rodina?! Jak mu vysvětlíš, že ji jeho vlastní bratr vyvraždil?!"

"To stačí!" křikla Hokage a praštila do stolu, až se rozpůlil a všechny dokumenty a důležité papíry poletovaly po místnosti, dokud nedopadly na zem.