Kapitola 5. - Sasuke...?

Lidičky... Mám pro vás dobrou, pro mě špatnou zprávu. 😝 Donedávna jsem si myslela, že mám jen dvě rozepsané kapitolovky (Na lásku se nezapomíná a Prolhaná láska). Jenomže! Když jsem včera přepisovala další SN povídku do mobilu (kterou jsem jen tak mimochodem psávala v hodinách dějepisu, takže máte na svědomí moji známku na pololetí xD), jsem zjistila, že jich je celkem pět. Ano, pět! A všechny na SasuNaruSasu! Hele, teď vám zkazím radost, protože nemám ani jednu dopadnou, so... nebudu hned přidávat kapitoly, dokud nebude alespoň jedna dopsaná.

Jinak moc děkuju za vyjádření v minulém díle! Přála bych si, aby to pokračovalo! 😺 Dávám si větší pozor, aby ty kapitoly byly obohacenější. Tahle kapitola ještě není, protože jsem ji po sobě ještě nečetla, ale příští by mohla být. 😸

Jenom... Na asku se mi objevila otázka, proč neodpovídám na komentáře na svém blogu. (Jelikož jsem se nudila, dávala jsem náhodné otázky a hned je mazala, takže jsem omylem smazala i tuhle 😂). Je to proto, že třeba nemám jak reagovat, nebo se bojím, že by to vyznělo urážlivě a tak.

Love u all & Enjoy ~

---

Po neuvěřitelných čtyř a půl hodinách Naruta vzbudil něčí hlas a mírné otřesy ramenem. "Naruto... Naruto...!" Blonďák rozespale otevřel oči a snažil se zaostřit.

"Gaaro?" zeptal se nejistě červenovláska klečícího před ním. "Co tu děláš? Neměl bys být v Písečné?" zeptal se. Hned, jak se alespoň trochu probudil a uvědomil si, kde je, vyskočil na nohy. "Sasuke? Jak je mu?! Kde je?!" ptal se hned.

"Právě ho odvezli na pokoj. I s dítětem..." usmál se jeho přítel, ale úsměv mu brzo povadnul.

"A Sasuke?"

"On... je v kómatu," Gaara sklopil hlavu. Nikdy Sasukeho neměl rád, protože Narutovi jen ubližoval, stejně jako teď, ale to jen proto, že Narutovi na Sasukem tolik záleží, což si Gaara uvědomil nedávno.

Před odchodem bez rozloučení mu jen řekl číslo pokoje a odešel z nemocnice. Naruto neváhal a rozeběhl se směrem k pokoji číslo dvěstě dvacet jedna.

"Sasuke!" vykřikl jen co otevřel dveře dokořán. Stáhl se mu žaludek, když uviděl Sasukeho v polomrtvém stavu. Vlasy měl ještě spocené, oči napuchlé od slz a pootevřené rty, jako by ještě křičel bolestí.

"Trpěl," oznámila mu blondýna stojící u jeho postele, aniž by ze spícího černovláska spustila oči. "Měla jsem vědět, že na něj sedativa ani anestetika nebudou působit." Blonďák plouživým krokem přešel k posteli. Kolena se mu podlamovala, v jakém stavu ho viděl. Ale zároveň byl rád - šance na přežití byla možná.

"Dítě?" zeptal se. Na dítě moc během těhotenství nemyslel, spíš na svého Sasukeho.

"Je hodně slabé. Dýchají za něj přístroje, aby byl mozek dostatečně okyslyčen, dokud se trochu nevzchopí. Naruto," chytla ho za ramena. Až teď si Naruto všiml jejích kruhů pod očima. "Tvůj syn má teď velkou šanci na život," usmála se, aby mu dodala víru.

"A Sasuke? Probudí se, že ano?" pozvedl obočí a ani srdce mu nebilo, aby náhodou nepřeslechl odpověď.

"To už záleží na něm," oddálila se a odešla. Byla hluboká noc, chtěla se trochu prospat, než začne zase působit jakožto Hokage a lékař.

Naruto si sedl na židli a hladil Sasukeho ruku se slzami v očích. "Pamatuješ si, Sasuke, jak jsem ti řekl, že tě miluju? Byl jsem naivní. Myslel jsem si, že i ty mě miluješ, ale nikdy jsi mi to neřekl. Musíš se probudit, slyšíš? Chci to od tebe poprvé slyšet. Poprvé a ne naposledy. Prosím..." pohladil ho po tváři. Slzy se mu kutálely po tvářích. Neřešil je. I když ho už otravovalo, jak má věčně napuchlý obličej, nestíral je. "Máme syna. Sasuke, budete oba žít," řekl plačtivě, zvedl jeho ruku, aby ji mohl dlouze a procítěně políbit. Byla chladná, jako její odstín. Naruto ji nepokládal, chtěl ji držet. Napořád. V tom ucítil pohyb pár prstů. Nadějně se podíval na Sasukeho tvář, která zůstala nezměněná. "Sasuke... Zvládneš to! Já ti věřím! Vím, že je pro tebe těžké otevřít oči, ale musíš! Otevři je a všechno už bude lehké!" povzbuzoval ho a ještě několik minut ho zkoumal, jestli jeví známky života. Nic. Zase se posadil a smutně si povzdechl. "Miluju tě... Prosím..."

Uběhly dva nekonečné měsíce a Sasuke stále spal v kómatu. Jejich syn už byl v Narutově péči a vedlo se jim oběma skvěle. Každý, kdo ho znal, říkal, že je skvělým otce. Avšak kdyby mu nepomohli přátelé, asi by se z něj zhroutil. Křičí od rána do rána, hlad má větší než Naruto a v plenkách taky není moc veselo. Ale i přesto byl Naruto ochotný se pro něj rozkrájet. Každý den hned po obědě se sebral a utíkal i se synem k Sasukemu. Často nechával syna u sester, jen pokud tam byla Sakura. Pres fakt, že nikdy nebude mít Sasukeho se smířila a všem třem to přála.

"Sasuke, jsme tu zase!" zvolal zvesela Naruto. "V noci jsme křičeli, až z toho mohl tatínek ohluchnout, viď?" otočil se na spinkajícího kluka a párkrát s ním pohoupal. "Měl jsi vidět, jak jsem ho krmil! Ta kaše byla snad všude, ale zvládli jsme to spolu," usmál se na svého syna, pak pohlédl na Sasukeho. Jeho tvář se už dva měsíce nezměnila, ani trochu. "Sasuke," naklonil se nad něj. Svým obličejem mu byl blízko, že Sasukeho lechtal svými vlasy. "Musíš se probudit, slyšíš? Potřebuju tě," pošeptal a ochutnal jeho rty. Byly studené a namodralé, stejně jako jeho konečky prstů. Naruto zavřel okno, ale zůstal u něj stát. Z pokoje byl krásný výhled na Konohu. Všechno působilo bezstarostně, lidé se bavili, chodili do práce i z práce. V tu chvíli Narutovi stekla po tváři slza. "Miluju tě..." kníkl plačtivě. Čelo si opřel o studené sklo, venku se začínalo ochlazovat, přicházel podzim. To nejkrásnější období bude Naruto prožívat sám. Obviňoval se, kvůli němu je Sasuke v takovém stavu. Čím víc času uplynulo, tím víc ztrácel naději, že se probudí. Tsunade říkala, že může spát i několik let. Je jenom na něm, jestli se probudí.

"...Naruto..." zachraptěl a rozkašlal se černovlásek.

Naruto se s trhnutím otočil. Nebylo poprvé, co měl vidiny, že se Sasuke probudí, ale když zjistil, že tohle není sen, ani žádná jiná představa, rozplakal se štěstím. Vykoukl na chodbu a zavolal: "Tsunade! Zavolejte Tsunade!", pak se hned vrátil k Sasukemu. "Jsem u tebe," usmál se a chytil ho za ruku, kterou on rychle odstrčil. Nechápal to.

Ihned k nim nakráčela blondýna i se Sakurou, která převzala od Naruta jeho syna. Věděla, že by neměl vidět, jak se jeho táta zhroutí z nějaké špatné zprávy.

"Naruto, odejdi, musím ho vyšetřit," rozkázala blondýna. Uzumaki se tedy sebral a odešel si sednout na chodbu. Proč se tak Sasuke zachoval? Co mu Naruto udělal? Všechno si rozmyslel? Nemiluje ho?

Po pár minutách vyšla Tsunade s ne moc veselým obličejem. Blonďák se rozhodoval, jestli to chce vědět, nebo ne.

"Ztratil paměť," pronesla Hokage lítostně. Nechtěla mu nijak ublížit, ale hold, takové věci se stávají. Naruto se znovu zničeně posadil a nevnímal, co mu blondýna říká. Poté odešla. Naruto byl v šoku. Kolikrát si pomyslel, že by na něj Sasuke zapomněl, ale to byl ještě nukenin a několik hodin od něj.