První láska

Tahle povídka je... mno... ne úplně vánoční, je spíše z období, jako máme teď - vánoce beze sněhu, ale kosa jak v pr- :D

Pár: Eren x Levi

Čeká vás: shounen-ai

Autor: Mei

Omezení: 12+

Typ: jednorázovka

---

Nikdy moc nemluvil, nikdy s nikým nekamarádil. Proč? Odjakživa byl uzavřený, zvlášť od té doby, co mu umřela celá rodina - matka, otec i sestra. Jen on jediný přežil. Nevím přesně, co se stalo, ale vlastně to ani vědět nechci.

Je o dva roky starší, ale chodí jen o třídu výš než já. Nikdy jsme spolu nepromluvili, ale cosi mě nutilo jít za ním a začít s ním kamarádit. Tak jsem to jednoho dne udělal...

"Levi, půjdeš se mnou na oběd?" zeptal jsem se nervózně, v rukách jsem mnul lem mikiny.

Všichni přítomní na střeše, co svačili, se na mě podívali jak na blázna. Kdo by s ním chtěl promluvit, natož ho pozvat na oběd? Byl odtažitý a všechny jen urážel a ponižoval, aby se o něj nikdo nezajímal. Zdálo se, že je se samotou spokojený.

Přivřel své černé oči a dál se mi nevěnoval. Zvedl se a odešel.

"Mám o hodinu míň než ty, tak tě počkám před školou!" řekl jsem, než zmizel za dveřmi.

Podíval jsem se na hodinky. Už mi bylo docela chladno. Venku se podzim začínal pomalu měnit na zimu a já měl na sobě jen šortky a tenkou mikinu. No co, ráno bylo teplo.

Už by mělo zazvonit na konec, pomyslel jsem si, spíš to bylo přání, které bylo hned na to vyslyšeno. Vím, že chodí jako poslední, proto jsem ho nehledal v davu vycházejícího ze školy. Přesně, jak jsem říkal, všichni byli dávno pryč, jen on se díval do země a ploužil se. V jídelně musí být fronta, proto jde co nejpomaleji, aby, až tam přijde, bylo nějaké volné místo.

Lekl se, když jsem se postavil před něj. Trochu sebou trhl, pak na mě upřel své temné oči. Byl o půl hlavy menší než já, to se mi líbilo. "Řekl jsem, že budu čekat," zakřenil jsem se.

Trochu se na mě zamračil, poté si mě obešel a o něco svižněji šel na oběd. Doběhl jsem ho a šel s ním. Nesnažil se mi utéct, jakoby si jen uvědomil, že jde pomalu.

"Máte pana učitele Shadise?" zeptal jsem se ho. Ani se na mě nepodíval, neodpověděl. "Dneska seřval Jeana za to, že spal v hodině. Fakt děsivý..." otřásl jsem se při představě, že by někdo takhle ponížil mě.

Společně jsme se posadili ke stolu. Teda... on si sedl, já jsem si přisedl. Vím odjakživa, že jsem vtíravý, ale opravdu jsem chtěl, aby nebyl sám. Mluvil jsem na něj, vyprávěl mu různé historky a taky to, co budu dělat o vánočních prázdninách. Několikrát se na mě podíval, aby mi dal najevo, že ho to nezajímá, ale nic neřekl.

"Doprovodím tě domů." Ani na tohle nic neřekl. Vzal si batoh a vyrazil ven. "Hej, počkej na mě!" vyrazil jsem za ním.

Nebydlel daleko, takže jsme za necelých pět minut dorazili k jeho domu. Bydlel v paneláku, stejně jako já, jen nevím, kolikáté patro, to už jsem nezjišťoval. Odemčel hlavní dveře.

"Zítra tě tu počkám. O půl osmé," usmál jsem se, ale on mi věnoval jen kamenný výraz.

Jak jsem slíbil, tak jsem udělal. Vyšel ven a zastavil se, když mě viděl sedět na schodech, které se rozprostíraly kolem vysokého domu. Měl jsem sluchátka, neslyšel jsem ani kamion, který kolem mě projel. V duchu jsem si zpíval píšničku.

Přešel přede mně, abych si ho všimnul. Rychle jsem sluchátky sundal a vypojil je z mobilu.

"Ahoj," pozdravil jsem ho s úsměvem a spěšně sluchátka strčil do batohu. Krátce si povzdechl a byl na odchodu. Šel pomaleji... čekal snad na mě? "Díval jsem se na rozvrh, končím později než ty, takže nejspíš nepůjdeme na oběd společně," oznámil jsem mu a skrýval zklamání. On by na mě nečekal. Rozhodně by nečekal na někoho tak otravného, jako jsem já. Jen jsem se mu vetřel do života a říkal mu samé nudné věci, nic víc. Ale to, že jsem s ním, mě nutí se snažit víc.

Díval jsem se z okna, vykládání učitelky Zoe bylo tak nudný! Měla nás učit zeměpis, ale vždycky skončí u toho, jak projela celý kontinent a hledala ufo. Viděl jsem, jak ještě někteří žáci čtvrtých ročníků odcházejí ze školy. Když tato skupinka zmizela z dohledu, uviděl jsem jeho. Šel zase se sklopenou hlavou svým slimáčím tempem. Pak se ale zastavil u nízké zdi, na kterou si sedl, a vytáhl z kapsy mobil. Jen se chvíli díval na displej, pak ho zase schoval.

Stále tam seděl, i když škola skončila a já jsem přišel k němu. "Tak jdeme?" zeptal jsem se a usmál se. Byl jsem opravdu rád, že na mě čekal. Všichni, co kolem nás prošli jen vrtěli hlavou.

Chvíli se na mě díval z té výšky, pak seskočil a, jak už to měl ve zvyku, šel napřed. Pro sebe jsem se pousmál a doběhl ho.

"Promiň dneska s tebou nemůžu, mám hodně úkolů, takže se uvidíme zítra," řekl jsem před jídelnou a chystal se odejít.
"O půl osmé," uslyšel jsem. To bylo poprvé, co mi odpověděl. Byl pro mě výzvou.

A takhle to chodilo každý den. Ráno jsem ho vyzvedl, šli jsme společně do školy, pak na oběd a zase ze školy. Nikdy mi neřekl, abych byl zticha nebo ať jdu pryč. Začal se mnou víc mluvit, i když to byly jen slova a jednoduché věty. A pak...

"Erene," oslovil mě na chodbě, "změnil se nám rozvrh, budeš čekat ty," oznámil mi.

"Dobře," kývl jsem. Už za mnou občas chodil, aby mi oznámil nějakou změnu našeho každodenního rituálu. Už to byly dva týdny, co jsem tohle začal, hodně jsme se sblížili a myslím, že mi začíná věřit.

Začal prosinec, ale venku bylo pořád deset stupňů. Těšil jsem se na prázdniny, myslím, že pokud bude takové počasí, vytáhnu ven i Leviho.

"Ne, že mi utečeš," usmál se a odcházel do třídy. Zazvonilo, ale já jsem zůstal stát na místě. On se opravdu usmál! Byl jsem tak šťastný, že otevřel své srdce. I když jen částečně. Každá snaha si zaslouží odměnu a já tu svou právě dostal.

Tentokrát jsem seděl na malém sloupu, který bránil vjezdu aut do školních prostorů. Nechtělo se mi lézt až nahoru na zeď, tady jsem si navíc mohl natáhnout nohy.

Jako vždy jsem čekal necelou hodinu, než se objevil Levi. Nohy jsem pokrčil, že se zvednu, ale v tu chvíli se mi mezi ně postavil černovlásek. "Dneska se mi nechce na oběd," řekl a napil se z plechovky. Jak jsem si všiml, pil nealko. "Chceš?" nabídl mi.

"Ne, díky," spojil jsem ruce kolem jeho pasu. Už ani nevím, kdy jsme se k sobě začali takhle chovat. Když jsme se spolu učili o přestávce, položil jsem si hlavu na jeho rameno, chtěl ho za ruku, a tak. Nikdy ale nic neřekl, ani nijak neucukl, jako bychom byli oba zvyklí na přítomnost toho druhého. Ani jeden to nebral jako vztah, ani jsme o tom nepřemýšleli a hlavně nemluvili.

Položil mi plechovku na stehno. Naznačoval mi tím, že se nudí. Když se nudí, dělá různé kraviny.

"A kam bys chtěl jít? Rovnou domů?" pozvedl jsem obočí.

"Jestli chceš, můžeš ke mně," jemně se usmál a znovu se napil. I když jsem u něj nebyl, byl jsem celkem zvědavý, jak to u něj bude vypadat.

"Opravdu můžu?" zeptal jsem se pro jistotu.

Jen přikývl a zase se usmál. Poslední dobou se usmívá často. "Tak jdeme," postavil jsem se a ruku v ruce jsme šli k jeho paneláku.

Spadla mi čelist, když jsem viděl interiér. "Děláš si srandu, že jo? Bydlíš sám a hned máš mezonet?"

"Ten mám ještě po rodičích," odpověděl prostě. Úplně jsem zapomněl na tragickou smrt jeho rodiny.

"Promiň, zapomněl jsem," sklopil jsem omluvně hlavu.

"Už je to dávno, neomlouvej se," odhodil batoh vedle sedačky a vyzval mě, abych si sedl když němu. Sundal jsem si čepici, kterou jsem pověsil na věšák. Aby ještě neřekl, že jsem nevychovaný.

Dobrou hodinu a půl jsme si povídali a smáli se, pak ale Levi přešel na vážnější téma. "Erene, proč jsi se mnou vlastně začal mluvit?" očima těkal po místnosti.

"Chtěl jsem se s tebou sblížit," řekl jsem klidně.

"A... jak moc?" sklopil pohled o něco víc. To, co jsem viděl, byl stud?

"Především jsem nechtěl, abys byl sám," zašeptal jsem. "Ale teď..." naklonil jsem se k němu. Trochu se odtáhl, celou dobu se mi díval do očí. "...ti chci být ještě blíž... můžu?" šeptal jsem dál.

"Neptej se tak hloupě." Sám prolomil tu mezeru mezi našimi rty. Mazlily se spolu, třely... Byl to nádherný pocit.

"Miluju tě," pošeptal jsem. Levi zčervenal jako rajče. Jeho výraz byl k nezaplacení.

"Neříkej takové věci!" zasyčel a schoval hlavu do polštáře.

"Ale no tak, vždyť o nic nejde," zasmál jsem se a objal ho. Potřeboval jen někoho, komu by věřil.

Byl jsem tak rád, že se změnil, hlavně kvůli mně. Stejně, jako se změnilo počasí a místo bílé mlhy padal bílý sníh.