Pochyby o budoucnosti

Dámy a pánové, takovou sračku jsem nemohla napsat já. Vůbec, ale vůbec se mi nelíbí! (Asi takhle... Když ji čtu, je famózní a když se o ni mám s někým dělit, stydím se. :D)

Ano, jak vidíte mám po odchodu Miu dobrou náladu. Že jsem s tím smířená a je mi to jedno? Měli jste vidět, jak jsem vyváděla, když mi to oznámila. Hlavně kvůli přestěhování (kterého nelituju). Ne, nebudu se stěhovat zpátky, i když jsem nad tím přemýšlela. Na starém blogu jsem je napácháno spoustu chyb, hlavně těch začátečnických. Teď už jsem z nich poučena, s blogem.cz jsme si padli víceméně do oka a spolupracujeme (mnohdy) za dobře. :D

Pokud tohle čteš, zlato (jedno zrezivělé a připraveno na recyklaci) moje, tak ti přeju všechno nejlepší do nového roku, ať se dostaneš na školu, na kterou chceš a hlavně si najdi někoho, koho (neznásilníš) budeš milovat 😂😂 Hodně mě mrzí, že končíš, ale je to tvoje rozhodnutí. Když si myslíš, že ti to zlepší život, nebudu ti bránit - štěstí je člověku důležité. ☺🍀

Pár: Shizuo x Izaya

Čeká vás: shounen-ai, useknuté yaoi, jak to má adminka ve zvyku 😜

Omezení: 12+

Autor: Mei

Typ: jednorázovka

---

Jako každé ráno mě probouzel líbáním nejenom na rty. Přesunul se na krk, klíční kosti, hruď a břicho. Dříve mě to lechtalo, až jsem se smál, ale poslední dobou mi to nahání husí kůži.

"Dobré ráno," usmál se na mě můj blonďák, políbil mě, vyhrnul mi triko a dlouze mě políbil na břichu. Takhle se nikdy nechoval. Když jsme šli po ulici ruku v ruce, mnohdy se zastavil před hračkářstvím a zasněně se díval na plyšáky. V tu chvíli mi hlavou proběhlo, že chce dítě a proto ukončí náš vztah. Je mu dvacet čtyři, je hezký, chytrý, hodný, není důvod, proč nezaložit rodinu. Vlastně ano, je tu jeden důvod - já. Každým dnem se bojím, že zjistím, že mě podvádí se ženou a nakonec pro nás dva nebude žádná budoucnost. Jsem z toho všeho v depresi a on to vidí, ale nezeptal se mě, co mi je, jako by věděl, co mě užírá. Po pár týdnech začínal přicházet pozdě domů, už se mi tolik nevěnoval. Dostal jsem strach. Co teď? Promluvit si? Viděl jsem to jako poslední možnost. Když už to má skončit, tak hned, nemělo by se to prodlužovat, bude to jen horší.

"Shizu-chan?" opatrně jsem vešel do pokoje, kde klidně spal. Teda... alespoň jsem si to myslel.

"Copak?" otevřel rozespané oči a starostlivě se podíval na mě.

"Nechtěl jsem tě probudit, kašli na to," otočil jsem se k odchodu, ale on nikdy nenechal věci rozpytvané a nesešité.

"Copak se děje? Řekni..." natáhnul ke mně ruce. Věděl, co to znamená, tak jsem si mu sedl na klín a jednu ruku mu obmotal kolem krku.

"Trápíš mě," přiznal jsem se a hlavu si opřel o jeho. Byl jenom v trenkách a jeho kůže ztrácela svou horkost, možná proto byl na mě tak přilepený.

"Já vím, lásko. V práci nestíháme, máme hodně práce i nemocných. Promiň," dal mi pusu na tvář a přitáhl si mě k sobě blíž.

"To nemyslím," slezl jsem z něj a posadil se vedle. "Zeptám se tě narovinu. Chceš děti?" Vzhlédl jsem k němu s prosíkem.

"Děti? Myslíš rodinu?" vyvalil oči. Několikrát jsem přikývl.

"Chováš se divně, pořád se dotýkáš mého břicha, jako kdybych byl těhotný, ale to není možné, jsem muž." Moc dobře mě poslouchal, i když byl unavený.

"Izayo," usmál se. "To není proto. Jako... nepopírám, že rodinu nechci, ale mám tebe a nepotřebuju nikoho jiného. Ani děti," pohladil mě po tváři a políbil. "Jsem ochotný pro tebe obětovat svoje potomstvo." Jeho smích mě nakazil. I když jsme si to vyjasnili, pořád mě to užíralo a nikdy jsem se toho pocitu nezbavil. Dokud...

"Izayo, musím ti něco říct..." řekl vážně, když jsem přišel domů z práce. Úplně se mi sevřel žaludek, v krku se mi udělal knedlík, dostal jsem strach. Den D nadešel. "Už to takhle nezvládám, já... tě opravdu miluju, opravdu moc! Ale... nechci, abychom byli milenci. Už ne," zadíval se mi do očí plných slz.

"Dobře," snažil jsem se to rozdýchat, opravdu mě to bolelo. I když jsem věděl, že to takhle skončí, nikdy jsem nebyl pořádně připravený. "Můžeš odejít kdy chceš, nebudu ti bránit," posnažil jsem se o úsměv, ale můj obličej se zkřivil do bolestné grimasy.

A Shizuo se začal smát, hlasitě a od srdce. "Promiň, moc se omlouvám, takhle jsem to nemyslel," několikrát mi dlaněmi přejel po pažích. Nechápavě jsem se na něj zadíval, byl jsem zmatený. "Izayo," poklekl přede mně a vytáhl červenou krabičku. V té chvíli se mi zastavilo srdce, vybuchl mi celý vesmír, chtěl jsem křičet radostí! "Vezm-"

"ANO!" vykřikl jsem a skočil mu kolem krku, že jsme oba skončili na zemi.

"Vždyť jsem ještě nic neř-" Umlčel jsem ho svými rty. Možná, že jsem slepý a on se chtěl zeptat na něco jiného, ale momentálně jsem to štěstí nechtěl pustit.

"Jdeme do ložnice!" chtěl jsem ho vytáhnout na nohy, ale on mě stáhl dolů.

"Ne," přetočil se nade mě a přivlastnil si moje rty. "Chci to dělat tady," zasmál se a pokračoval líbáním na celém mém těle. Teprve pak jsem si uvědomil, že to, co řekl, myslel vážně. Je ochotný pro mě obětovat svůj rod.